Tímto článkem děkuji za důvěru žen, které u mne kdy byly na poradenství, které se chystají, i těm, které to teprve plánují. Zcela upřímně. Vždycky jsem měla (a stále mám) ze služeb stylistů velký strach. Sama bych se bála - jen tak se někomu svěřit.
Nedávno jsem se v jedné knize dočetla úžasnou, pravdivou a vše vystihující větu o stylu: "Znát sama sebe je znát vzdálenost mezi svým vysněným já a svým skutečným já." A to je velká pravda.

Tato věta není výsledkem žádných výzkumů ani vědeckých studií. Tuto větu řekla Miranda v seriálu Sex ve Městě. A já se s ní ztotožňuji. Tedy až poslední dobou. Dříve jsem si to nemyslela. Tedy vlastně myslela, ale jen o ostatních ženách. Sebe jsem viděla jinak. Byla jsem přesvědčená, že já jsem jiná, že já tyhle věci nedělám. Byla jsem si jistá, že jsem báječná manželka, kterou je radost mít doma, která je tolerantní, která nevyčítá, nevychovává, nekritizuje, neprudí .. A když už výjimečně něco řekne, tak je to jen proto, že je to pravda. A ta se prostě musí říct!

Kamarádek nemám mnoho. Dalo by říct, že jich mám spíše méně než-li více. A ještě vlastně docela nedávno jsem si myslela, že ty „staré kamarádky“, které znám již z mládí, jsou pro mne mnohem cennější, než ty novější, které znám jen kratší dobu. Že zkrátka svazky, které mají společnou dlouhou historii, tak mají vyšší hodnotu. Podobně jako třeba archivní vína nebo starožitný nábytek.

Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.