Aneb o bláznění, komentářích a plutí uprostřed řeky.
Přestaňte bláznit je nadpis, který jsem si vypůjčila ze stejnojmenné knihy o hubnutí, kterou jsem si koupila někdy na konci devadesátých let. Líbil se mi právě on. Vystihoval přesně pocit, který jsem už tehdy kolem toho všeho dění kolem hubnutí měla. Bláznění.
A nedávno jsem při úklidu knihovny (miluji úklid a s ním spojené nezbytné třídění všeho druhu: knihovny, šatníku, lednice, dokonce i lékárničky) na tuto knihu znovu narazila.
S odstupem let však bohužel musím říct, že ačkoliv se kniha svým názvem proti bláznění vymezovala, tak i ona svým dílem k němu přispěla. To proto, že její metoda byla postavena na konzumaci jídla s minimem tuku

 

Na čemž skvěle vidíme, jak se pravdy o tom, co je zdravé a prospěšné, mění stejně jako módní trendy. Vlastně bych se úplně ohradila proti používání slova pravda. Žádná pravda totiž neexistuje. Vše je jen názor. Což není z mé hlavy, tuto větu jsem si vypůjčila z citátu moudrého římského císaře Marca Aurelia. A určitě by neškodilo, kdyby tento citát stál v zápatí každé stránky novin nebo permanentně probíhal na spodní liště, jako když sledujete ČT Čtyřiadvacítku.)

“Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt.
Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.”

Marcus Aurelius Antonius

A právě na stravování, na tom, co je zdravé a na tom, po čem se hubne a tloustne, je to vidět velmi dobře. Na přelomu tisíciletí, kdy vznikla tato kniha, byl tuk v jídle vydáván za největšího nepřítele. A jak vidíme – uplynulo pár let a tato „tehdejší pravda“ je vyvrácena a naopak vznikají jiné směry, které jsou postaveny právě na něm, na dřívějším zlu – na tuku.
A nejzajímavější na tom všem je, jak si každý trend najde svoji studii, která jeho pravdivost posvětí. Jedna čerpá důkazy z doby kamenné, jiná z doby prvních zemědělců …
Kdo se v tom má vyznat?
Já bych to shrnula pod další přísloví, že na každý hrnec se najde nějaká poklice. Nebo také, kdo chce psa být, hůl si vždycky najde. Navíc studie jsou tvárné jak čerstvá modelína a umí se ohnout podle potřeb toho, komu mají být ku prospěchu.

Ano, vše je o čase. Někdy delším, někdy kratším. Což mi připomíná nedávnou dobu covidovou, když se říkalo: „Víte, jaký je rozdíl mezi dezinformací a pravdou? Půl roku!“

…

Vrátím se ale zpět ke knize varující před blázněním. Tehdy jsem si ji koupila, nejen proto, že mi byla sympatická její autorka, ale hlavně kvůli trefnému názvu. A ten jsem si nyní dovolila vypůjčit, abych pod něj zastřešila svoji dnešní úvahu. Dnes totiž v bláznění velmi přituhuje.

Autorka mluví o bláznění, ale ruku na srdce, co mohla v devadesátých letech o bláznění vědět? V době před internetem a sociálními sítěmi? Tehdy bylo bezpečno jak za železnou oponou, jež byla všudypřítomným a snadno dostupným internetem stržena a všechno to, co bylo před ní, dnes působí jako nevinná dětská hra na zlatou bránu. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde ….

…

Jakmile se na sociálních sítích jednou projevíte svůj zájem o zdravý životní styl, tak jako když spustíte lavinu. Už se to na vás hrne – příspěvky, skupiny, diskuse, moudrosti, názory, zaručené rady, zaručené výrobky …

A přestože své působení na sociálních sítích omezuji jen na nezbytně nutnou dobu spojenou s publikováním svých příspěvků, které mají pouze pracovní ráz, občas se tomu nevyhnu. Občas mě něco přitáhne.
Jako nedávno příspěvek o pití kávy. Strhla se kolem něj ohromná diskuse. O tom, jak je káva nezdravá. Co nám prý z hlediska čínské medicíny, způsobuje. A jiný zas přidal názor z hlediska ajurvédy. A další odjinud …. No řeknu vám, na chudince kávě (a na ženě, která si dovolila veřejně sdílet, že má kávu ráda) nezůstala nit suchá.

Kdybych komentovala, tak bych v takové chvíli také měla chuť něco napsat. Něco na způsob dnešního názvu: Přestaňte bláznit. Jenže já nekomentuji, nevstupuji do tahanic přesvědčování, v nichž není poražených ani vítězů. Náš názor je ve vláknech komentářů cenný právě tak jako jedna sněhová vločka v lavině. Jestli mě sociální sítě něčemu naučily, tak právě tomu, že nemá smysl nikoho přesvědčovat a svým názorem vstupovat do diskusí. Lidé totiž nemění své názory. Jedna sněhová vločka nepřesvědčí druhou, aby padala jinak.

Chovejme se umírněně a střídmě. Chovejme se tak, jak nám velí prostý rozum. A když nevíme, podívejme se, jak se to dělalo dřív. Tam najdeme více moudrosti, než ve skupinách zdravého stylu. Jezme od všeho něco. Jezme to, co máme. Snídaně, obědy, večeře. Nesledujme trendy, ale spíše své pocity chutě a hladu.
Važme si toho, že žijeme v době obrovské hojnosti a neohrnujme nos nad žádnou potravinou. Občas je dobré své stravování proložit nějakým dokumentárním pořadem nebo knihou, ale ne o zdraví, jídle a nových vědeckých poznatcích, nýbrž něčím naopak starým – tím, jak se lidem žilo v těžkých časech, kdy byl chléb dar, cukr vzácnost a maso jen na neděli a svátek.
To aby nás přešla chuť svévolně vyřazovat ze svého jídelníčku cenné potraviny jen proto, že to někdo vydal za „pravdu“ nebo trend, což jsou koneckonců stejně dvě říčky končící v jednom soutoku.

Jídlu se podle mého vůbec dává z hlediska zdraví příliš velká důležitost. Přitom jsou další, ne-li důležitější aspekty. Jako mnohem nebezpečnější cítím – živit negativní emoce a byť nad fresh veganským salátem pomlouvat svoji kolegyni, než-li žít ve vnitřní spokojenosti s houskou z bílé mouky plné lepku a kávou plnou nezdravého kofeinu.

Žijme ve zlatém středu. Pohybujme se ve své loďce ideálně uprostřed řeky života. Jen tam totiž budeme nejbezpečněji a nejjistěji vzdáleni od všech protichůdných extrémů. Je-li totiž na jednom břehu módou jíst maso a na druhém břehu ho naopak úplně vyřadit, tak má naše loďka k oběma extrémům stejně daleko. Z pozice středu uděláme nejmenší chybu, z pozice středu jsme všemu rovnoměrně vzdáleni. Protože nikdy není vyloučeno, že se časem prokáže, že všechno bylo jinak. Všechno bylo jinak! Úplně jinak.