Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.

Je to trend, nebo lenost? Ptám se sama sebe, když poslední dobou, až příliš často, vidám na nehtech žen kolem sebe zbytky oprýskaného laku. Jenže tentokrát to bylo horší v tom, že to nebylo jen tak mimochodem, na prodavačce, která mi podávala mince, když jsem kupovala rohlíky, nýbrž bylo to na fotce veřejné. Zvěčnělé na produktové fotografii jednoho významného e-shopu s knihami z druhé ruky.

Řešíme s manželem dárky k vánocům:

On: Už jsem kupoval Mikovi (synovec) nůž? 
Já: Ano, asi předloni.
On: A nevíš, jaký to byl?
Já: Nevím. Prostě zavírací nůž. 
On: Nožů je spousta druhů. Liší se střenkou, čepelí, nástroji … No, tak já mu letos koupím nějaký dražší, ten jsem mu určitě nekupoval.
Já: Myslíš, že potřebuje další nůž? Že mu nestačí jeden?
On udiveně: Jeden? Samozřejmě, že nestačí. Muž musí mít spoustu nožů!

Aneb o bláznění, komentářích a plutí uprostřed řeky.
Přestaňte bláznit je nadpis, který jsem si vypůjčila ze stejnojmenné knihy o hubnutí, kterou jsem si koupila někdy na konci devadesátých let. Líbil se mi právě on. Vystihoval přesně pocit, který jsem už tehdy kolem toho všeho dění kolem hubnutí měla. Bláznění.
A nedávno jsem při úklidu knihovny (miluji úklid a s ním spojené nezbytné třídění všeho druhu: knihovny, šatníku, lednice, dokonce i lékárničky) na tuto knihu znovu narazila.