Toto léto jsem strávila u rybníka víc času, než za celý svůj dosavadní život dohromady. A to hlavně díky jeho konci, díky babímu létu, díky září a dokonce i začátku října. Vždy jsem si totiž někdy na sklonku odpoledne řekla: „Dnes je možná poslední teplý den, tak bych ho měla využít …“ a nasedla na kolo, hodila plavky, ručník a knihu do košíku u řídítek a vyrazila směrem sousední vesnice.

A právě tam, honosně řečeno na pláži, reálněji na travnatém břehu rybníka, kde se dá zakopnout o drn nebo dokonce o krtčinec, se zrodil námět na tento článek. Poněvadž tam bylo mnoho k vidění. Aneb jak se zpívá v jedné české písničce: Na pláže, pojďme na pláže, tam se všechno ukáže.

Celý svůj profesní život jsem zasvětila ženským postavám. Oblékám je, analyzuji je, zkoumám tělesné proporce, přednosti i nedostatky, hledám ty nejlepší střihy, pozoruji, jak se mění k hezčímu i k horšímu vlivem barev, vedu lekce ženské jógy, umím vidět problematická místa na těle i doporučit nápravu. Mám za ta dlouhá léta velmi vycvičen svůj pozorovací talent.
A když se pak ocitnu v prostoru jakým je koupaliště, kde je obrovská koncentrace odhalených lidí, tak prostě tento svůj smysl nemůžu odložit jak vysvléknuté tričko a šortky na dno košíku.

A bohužel jsem vysledovala něco velice znepokojivého, až hrozivého. Až je mi trochu úzko, když to teď musím vyťukat do klávesnice. To, že za celé své dlouhé koupací období jsem neviděla člověka, kterého bych mohla označit, že má hezkou a zdravě vyhlížející postavu!

 

Viděla jsem lidi různé. Malé, velké, tlusté, tenké. Nehorázně tlusté i nehorázně tenké. Tučné i vysušené. Bledé i opálené. Občas až téměř spálené na uhel. Lidi obnažené více i méně. Viděla jsem tlustého pána v tangách, jehož obraz nemůžu ani teď ze své mysli vypudit.
Viděla jsem mnoho. Ale neviděla jsem nikoho, o kom bych mohla říct, že je na něj opravdu hezký pohled.

Krásný není to samé jako hubený

Myslím, že se nám do kategorie estetiky a krásy lidského těla vloudila a usídlila jedna chyba. Že se nám zaměnily dva pojmy. Źe se hubené stalo synonymem pro krásné. V poslední době lze sice vnímat známky obratu, začínají se objevovat silnější modelky a baculaté Barbíny, ale já se stále jaksi nemohu zbavit dojmu, že je to jen tak aby se neřeklo (my Češi na to máme hezké rčení – aby se vlk nažral a koza zůstala celá) a ideál hubenosti si stále drží prvenství.

Ano, dnes bych ráda rozbourala zažité přesvědčení o tom, že se mezi hubenost a krásu příliš zbrkle a zažitě dává rovnítko.
Já si to nemyslím.
Naopak. Já jsem přesvědčena, že hezký vzhled se může nacházet v různých kategoriích tělesné váhy.

Protože, aby byl na lidské tělo hezký pohled, musíme do hry přijmout ještě dalšího činitele.
A vůbec se nebojím říci – že je to faktor ze všech úplně nejdůležitější!

Pro názorné přiblížení jsem zabrousila do české kinematografie. Těžko bychom totiž hledali dokonalejší příklad, než byl vidět ve filmu Výlet. Konkrétně ve scéně v hotelovém pokoji před zrcadlem s Igorem Barešem.

Výlet | Road movie 2002
Režie Alice Nellis

Oním nejdůležitějším faktorem krásy je totiž držení těla!

Už jsem to vlastně prozradila v názvu článku. Ve hře na krásu těla nejde ani tak o to – kolik kil na sobě nosíme, jako spíše o to, jak svá kila nosíme. Zopakuji – ne kolik, ale jak.

Kromě hromadného dávání rovnítka mezi krásu a hubenost je tu ještě jedno časté a mylné lidské přesvědčení. To, že náš vzhled je stav daný a neměnný. Buď nemám hezkou postavu a teprve až na ní úmornou námahou a výraznou změnou stravy zamakám, tak možná teprve někdy v budoucnu budu vypadat dobře.
Jenže ono to tak úplně není. Což je skvělá i špatná zpráva zároveň.
Řekla bych – asi jak pro koho. Pro toho, kdo rád alibisticky odkládá věci do budoucna, aby ve skutečnosti nemusel měnit nic, to bude zpráva špatná. Ale pro toho, kdo hledá možnosti nápravy, nikoliv výmluvy a je ochoten být na sebe důsledný a přísný dvacetčtyři hodin denně, je to zpráva skvělá.

Důkazem nechť nám jsou další následující záběry z filmu Výlet. Igor Bareš se při procházení chodbičkou v hotelovém pokoji zastavuje před zrcadlem a zahlédne v něm něco opravdu zoufalého.
Spatří muže přesně takového, jakých jsem letos u rybníka viděla celé zástupy. Vezmu to odshora: s unaveným pohledem, předsunutou hlavou, krátkým krkem, hrbem, vpadlým hrudníkem, prohnutými zády a hlavně s obrovským břichem.

Svého obrazu se zděsí a začne se postupně narovnávat.
Temeno hlavy přitáhne ke stropu, ramena odvede dozadu, vypne hruď, lopatky přitáhne k sobě, hýždě sklopí dolů a odtáhne se od chodidel.

Takže jaképak neměnné?! Kdepak. Náš vzhled je jen otázkou okamžiku.

Z v a d l e . . .

L é p e . . .

N e j l é p e !

Náš vzhled může být jiný téměř lusknutím prstů.
Protože náš vzhled je největší měrou jen otázkou postoje.

Porovnejme ještě jednou nejhorší a nejlepší verzi. Povšimněte si nejen výrazné změny postavy, nýbrž také omlazeného výrazu obličeje. Jakoby byl mezi dvěma obrazy rozdíl celé generace.

Je to až neuvěřitelné, ale je to přesně tak. Hezký vzhled od nehezkého, a to od hlavy až k patě, neodděluje časový úsek dlouhý a namáhavý. Prošpikovaný strádáním, hladověním a odříkáním. Prolitý litry potu a draze zaplacený koučinkem a permanentkami v posilovnách. Tělesný vzhled je otázka správného postoje.
Jednou je tu obtloustlý nepříliš přitažlivě vyhlížející muž středního věku a podruhé je tu sebevědomý a přitažlivý mladík s pěknou postavou. A tyto dvě verze jedné osoby odděluje jen několik vteřin. Co víc k tomu dodat?

U rybníka jsem začala, u rybníka také skončím. To, že jsem neviděla žádnou hezkou figuru, ať ženskou nebo mužskou, nebylo tím, že by lidé neměli hezká těla (ať už v jakékoliv konfekční velikosti), nýbrž proto, že lidé to, co mají, neumějí nosit. Že nechávají své tělesné konstrukce vadnout, měknout, viset, povalovat …
Takže hlídejme se!
Zprvu každý den, každou minutu i vteřinu, a to při všech činnostech během dne i noci, aby se nám správný postoj vryl a zapsal do těla i do života jako norma.