Příběh červených střevíčků

Příběh červených střevíčků

Skutečnost, že člověk je sám sobě největší záhadou, jsem už párkrát zmiňovala v souvislosti s určováním stylu. Ale další záhadou zůstává, proč to tak je? Vždyť, kdo jiný než člověk sám, by měl sebe přece nejlépe znát?
Teoreticky ano, ale prakticky je to naše pravé já, to naše skutečné, pravdivé jádro, obalené různými nánosy, zástěnami, slupkami nebo jinak řečeno – zakaleno jakýmisi dioptriemi.

Dioptrie narůstají …

Jednu dioptrii nám hned v dětství nasadí maminka, která naši princeznovskou dušičku místo do šatiček obléká do praktických lacláčků a věčně opakuje: „Ty budeš holka po mě, taková sportovní“. Druhou dioptrii nasadí nevědomě naše starší sestra, ke které vzhlížíme, snažíme se ji napodobovat a myslíme si, že jsme stejné jako ona.
Další dioptrie pak postupně přibývají s kamarádkami ve školách, se zaměstnáními a vůbec s komunitami a názorovými skupinami, do kterých se dostaneme. Nebo se vdáme za akčního muže a jezdíme s ním na kolech, lezeme po horách, potápíme se … Ale jsou to skutečně i naše záliby? A nebo jsme my ženy zkrátka jen takové zvláštně „přilnavé“?

Zkušenější nebo zmatenější?

Ať to zní jakkoliv divně, tak nejblíže sami sobě nejsme více, když jsme starší a zkušenější, ale právě naopak, když jsme mladší. Nebo lépe – menší … nebo úplně nejlépe … úplně nejmenší.
To jsme totiž tehdy ještě měli v sobě takovéto přirozené sobectví, přirozenou potřebu uplatňovat své vlastní bytostné a tím pádem autentické požadavky. To na nás ještě nestačily dolehnout rušivé a matoucí vlivy okolí.

Já a moje střevíčky

Uvedu svůj vlastní příklad. Přestože je to už opravdu hodně dlouho, tak si tento zážitek pamatuji i dnes velmi přesně.
Chodila jsem tehdy do školky. A v malém krámku s obuví u nás na náměstí měli za výkladem překrásné, červené lakovky s bílým lemováním ve špičce. Prostě nádhera! A já jsem je hrozně moc chtěla. Tak moc, že jsem si neuměla představit svůj život bez nich. Bylo to tak silné, že jsem pociťovala až fyzickou bolest z toho, že je nemám.
Jenže maminka mi je nechtěla koupit. Zřejmě byly drahé a hlavně jsem je asi vůbec nepotřebovala. Nebyly totiž praktické. Na “lítání” a do školky se nehodily, brzy by se “okopaly” a za ty peníze mohly být dvoje „normální“. Ale moje touha po nich neopadávala, spíše se ještě stupňovala. A navíc se do toho začal vkrádat strach, že by je už také nemuseli mít, že by si je mohla koupit nějaká jiná holčička.
Již samotná cesta přes náměstí pro mě byla traumatizující: „Někde tam, za výlohou byly a mohly být moje, ale klidně už tam také být nemusely. Třeba si je právě teď někdo zkouší …“
Nebyl to žádný dětský rozmar. Nebyla to typická situace, kterou s dětmi zažíváme v každé sámošce, že chtějí všechno, co vidí a pak je to přejde. Tohle byla silná potřeba uspokojení duše. Myslím, že kdyby mi někdo uříznul ruku a umístil ji za výklad, tak bych se jí dožadovala se stejnou potřebou, intenzitou a naléhavostí jako červených bot. Tak moc jsem je chtěla mít!
I závěr tohoto příběhu vlastně vypovídá o síle této potřeby. Vyřešila jsem to totiž tím, že jsem se uchýlila ke lži. Využila jsem tatínkovi nevědomosti, když maminka nebyla doma. Namluvila jsem mu, že mu máma vyřizuje, že mi je má jít koupit.

Spokojenost je vidět i na téhle autentické fotce ze školky

A tak se také stalo. Tatínek na to skočil a koupil mi je. A já byla konečně celá. Celá a šťastná. Už mě žádný kousíček nechyběl! S krásnými, červenými lakovkami jsem byla kompletní!
Tenkrát jsem byla sobě nejblíže. A desítky let mi trvalo zjistit to, co už jsem tehdy věděla ve školce, že já k životu potřebuji krásné, luxusní a trochu nepotřebné věci. S nimi jsem celá. A ať si o tom každý myslí, co chce.

Školka skončila a čas plynul …

No a jak jde čas, tak se můžeme samy sobě ztratit … přijdou různá období, různé životní názory. A s názory také jiné podoby a outfity. Protože názory a oblečení jdou ruku v ruce, jsou to dvě spojené nádoby. (Podobně jako strava a názory.)

A jednoho krásného dne se může objevit pocit, že už toho chameleonství máte po krk. (A je jedno jestli to přijde třeba zrovna přes nespokojenost s přeplněnou skříní a traumatizujícím nakupováním.) Vy začnete hledat, kdo doopravdy jste. Všechno se vám plete dohromady a vy nevíte, co z toho všeho je to vaše pravé a co je naplavenina odjinud. Je velmi těžké oddělit zrno od plev.

„Jsem dáma, protože jsem logická, věcná a mám ráda kostýmy? Jsem sportovní, protože se ráda hýbu a jezdím na kole? Nebo jsem spíše introvertní, protože jsem tichá a nikam se necpu. Jsem nekonvenční, protože občas ráda „píchnu do vosího hnízda“ nebo jsem možná i okázalá, když utrácím za kabelky veliké peníze. Ale vlastně mám ráda i alternativní život, cvičím jógu a nakupuji na farmářských trzích?“

Je to zmatek!
Já to také zažila. Například moc nechybělo a málem jsem si koupila široké, rozpláclé, o číslo větší (prosím, promiňte mi), ale také nevzhledné a neženské barefooty. Naštěstí mě na poslední chvíli od vypláznutí tří tisíc něco “uvnitř” odradilo. A dnes jsem ráda – lakované střevíčky se totiž s bosými botami ale vůbec neslučují :-)

Vraťte se do školky

Takže máte-li, podobně jako já před časem, toho všeho zmatku právě tak akorát, můžete se pokusit samy sebe začít pozvolna rozplétat. A začněte ve školce. Rozvzpomeňte se na svoje zážitky. Hledejte věci, bez kterých jste se tehdy cítila „jako bez ruky“. Vzpomeňte na samu sebe v dobách, než vás okolí začalo formovat a měnit.

A až objevíte svoje „zapomenuté červené střevíčky“, tak si je běžte dopřát právě teď. Protože teď už nejste závislá na tom, jestli vám je maminka koupí. Dnes už nemusíte nikoho prosit a přemlouvat. Dnes už si o tom rozhodujete samy.
Ps. já už jich mám dnes hned několik.