O tom, jak jsem (začala) a hlavně přestala kouřit!

Začala jsem s kouřením vlastně až docela pozdě. Žádná osmá třída za bukem, ani v šestnácti na zábavě, ale až v dospělém věku. Začala jsem, až když se mi v jednadvaceti letech narodila dcera. Nebyla jsem na tom v té době úplně oukej, protože můj tehdejší partner a otec Rozárky, si odešel hledat svoje štěstí jinam, do kapely Garáž jako kytarista, a já, těhotná přítelkyně, se mu do jeho nového života umělce ani trochu nehodila. Takže jsem se tím pádem stala nedobrovolnou svobodnou matkou.

A protože jsem v tom období musela být stále za tu rozumnou, hodnou a silnou, tak zákonitě přišel okamžik, kdy už jsem toho měla dost, a kdy se mi jaksi něčeho zachtělo …
Nějaké náhražky, pomocníka, berličky, kompenzace … A v takových chvílích se někdo uchýlí k přejídání se, jiný k alkoholu a já sáhla po nabídnuté cigaretě. A z jedné pro uklidnění jsem se postupně dopracovala až na krabičku denně.

Stal se ze mě regulérní kuřák!

Kouřit mi chutnalo … respektive chutná první, druhá, možná třetí cigareta. Všechny ostatní už jsou nutnost a závislost. Připadalo mi to celé poněkud schizofrenní. Něco mít rád a nenávidět zároveň. Kouřila jsem a zároveň jsem se za to styděla. Kouřila jsem ráno, u kávy, v práci před vchodem, při čekání na autobus, při řízení auta, vždy a všude, kde jen byla možnost.
Jednou jsem dokonce v půl desáté večer, s kabátem rychle obléknutým přes pyžamo, letěla do hospody pro cigarety, protože už jsem měla v krabičce jen poslední dvě. A co kdybych se v noci probudila a byla bez cigarety? Co bych pak do rána dělala?
Když si na tohle vzpomenu, tak mi z toho běhá mráz po zádech.

Zkoušela jsem všechno možné …

Po nějakém čase se situace doma zlepšila, našla jsem si jiného muže (dnešního manžela) a vlastně již nebylo třeba nic kompenzovat. Teoreticky bylo možné cigaretu odložit, jenže prakticky to už bohužel nešlo! Mezitím se ze mě stal regulérní kuřák!

Přestat kouřit jsem se snažila snad od samého začátku. Zkoušela jsem všechno možné. Třeba omezit cigarety jen na pět denně. Jenže tím se můj život scvrknul na jednu nekonečnou myšlenku: „Už aby bylo poledne, abych si mohla dát druhou. Už aby bylo pět hodin a mohla si dát třetí.“ A to nebyla ta správná cesta. Také jsem si kupovala různé pomůcky – esenciální oleje, bonbony, žvýkačky, náplasti. Zkoušela i alternativní možnosti – akupresuru, vizualizace a další mentální techniky. Vždycky jsem to nějaký čas vydržela, ale jakmile se objevila první příležitost nebo první stres, tak jsem znovu sáhla po cigaretě. Pokaždé to začalo stejným obelháváním: „Dám si jenom jednu.“ Ovšem první cigaretou tělo naskočilo zpět do starého, známého vlaku a už jsem v tom jela znovu.

Kdo nekouřil, tak neví!

„Neměla jsem se ráda. Nesnášela jsem za to, že kouřím, i když třeba kašlu a bolí mě v krku. Nesnášela jsem se za to, že jsem slabá, že s tím neumím nic dělat. Nesnášela jsem to, že se věnuji zdravému životnímu stylu, cvičím a přitom jsem závislá. Nesnášela jsem se, že stojím venku ve větru a dešti, jen abych si mohla dát cigaretu, jen abych si mohla párkrát potáhnout …“

Tak moc jsem s tím chtěla přestat, ale nešlo. Kdo nekouřil, tak neví! Kdo nekouřil, tak netuší, jak obrovský je to problém! (A buďte rádi!!)
Tolik moc byste s tím chtěli seknout, ale ono to nejde. Cigarety jsou silnější. Potřebujete je. Ať vám chutnají a nebo už ani moc ne. To je závislost!

Můj první krok k úspěchu byla elektronická cigareta

Manžel ji jednou přinesl domů a já se jí hned chytila. Bez jakýchkoliv problémů a abstinenčních příznaků jsem na ni přešla. Byla to pro mě hozená rukavice. Cítila jsem to jako velkou příležitost.
Nahradit papírové cigarety elektronickými mi opravdu nedělalo žádnou potíž. Byla to trubička, která skutečně kouří, zanechává příjemně tabákový pocit a přitom všem je mnohem méně riziková. Není to totiž skutečný kouř, není tam dehet a další škodliviny, je to jen pára. Neříkám, že je to něco čistě zdravého, ale ve srovnání se skutečnou cigaretou, je to šetrnější, a také levnější. Denně krabička cigaret za osmdesát korun mě vyšla měsíčně na dvaapůl tisíce (to je šílené!!), na rozdíl od elektronické, která přišla asi tak na pětset. A ušetřit dva tisíce – tak to není vůbec k zahození.
Elektronická cigareta nebyla ještě žádná velká výhra, ale dnes jsem si jistá, že na cestě k nekouření měla velmi významný přínos.

Ale asi po dvou letech mi i tahle elektronická začala vadit!

I přes významný posun ke zlepšení, mi i elektronická cigareta za čas začala překážet. Její „kouření“ bylo sice levnější a zdravější, ale závislost stejná. Jen místo toho, abych se předzásobovala krabičkami, tak jsem musela hlídat stav baterie a nabíječky. Co kdyby mi najednou obě baterky klekly a ještě ke všemu třeba nešel proud. Jak bych si svou cigaretu nabila? Závislost papírovou nahradila závislost na elektrice a přístrojích. Takže v tomhle směru zase žádné velké zlepšení.

Bod zlomu

První bod zlomu nastal náhodně a nečekaně. Sledovala jsem nějaký nepříliš zajímavý film, když mě v něm zaujala jedna scéna. Robin Williams v roli psychologa vysvětluje jakým způsobem pracuje se svými klienty. Chce po nich, aby definovali kým jsou a pak tím byli: „Rozhodněte se, kým doopravdy jste. Třeba … Jste kuřák nebo jste nekuřák? A to, co řekněte, tak to přijměte a pak se tím také staňte. Jste kuřák? Tak kuřte! Jste-li nekuřák, tak jím buďte – a přestaňte – a to hned! Jak prosté!“

A tahle scéna mě doslova zasáhla. Vůbec nevím, o čem film byl, jak se jmenoval a kdo jiný v něm hrál. Měla jsem ho zřejmě shlédnout jen kvůli této scéně. Nemohla jsem na ni zapomenout. Držela se mě …
A uplynul asi týden, dva a já se najednou při kouření přistihla, jak slyším svůj silný vnitřní hlas: „Co to, proboha, děláš? Nepřipadáš si hloupě? Copak je nějaká deseticentimetrová trubička silnější než ty?“
A v tu chvíli se mi tohle silné vnitřní přesvědčení propojilo s větou Robina Williamse a já najednou věděla, že ze své pravé podstaty: „Jsem NEKUŘÁK!“ A také, že už kouření nechci a nepotřebuji. Věděla jsem, že to musím udělat právě teď. Ano! A taky že to udělám. Kašlu na kouření. Odstřihávám se, odpoutávám se. Právě teď! Právě nastává bod zlomu. Obrat ve hře mého života.

No a bylo to. V ten moment jsem přestala kouřit. Posbírala jsem cigarety, baterie, náplně a nabíječky a uklidila je hluboko do šuplíku. Finito de la Commedia!

„Chci“ je něco docela jiného než „Měla bych!“

Neříkám, že jsem pak ještě neměla chutě, že by mi cigareta nechyběla, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala. A den po dni to sláblo. Pro jistotu jsem si ještě koupila nikotinové tobolky kvůli abstinenčním příznakům. A první tabletu jsem ještě dokonce rozbila na malé dílečky, ale i po jednom nepatrném kousku se mi udělalo tak špatně, že jsem v tom už nepokračovala. Došlo mi, že díky elektronické cigaretě už nikotinu asi tolik nepotřebuji a také, jaký je to prevít a jed.

A v čem vidím tento úspěch na rozdíl od předchozích selhání? Upřímně?
Hlavně v tom, že dříve jsem si říkala, že bych měla přestat, ale vlastně se mi cigarety úplně opouštět nechtělo. I přes pocity trapnosti, méněcennosti a sebeničení jsem vlastně na podvědomé úrovni kouřila ráda a nechtěla s tím doopravdy skoncovat. Říkat si: „Měla bych“ totiž nikam nevede.  Měla bych – znamená udělat to kvůli něčemu nebo někomu z vnějšku. Přestanu kouřit kvůli dětem, kvůli matce, kvůli penězům, kvůli ošklivým nápisům na krabičkách, kvůli společenskému tlaku, to není ten správný hnací motor. To nikam nevede. Jakmile touha a potřeba nejde přímo zevnitř, tak vás první nástraha, první překážka na cestě zlomí.

Přestat kouřit se podaří, až když o tom budete tak bytostně přesvědčeni jako jste ji jisti třeba tím, že jste žena (nebo muž). Zkuste si to … Řekněte si: „Jsem žena“. Uvědomte si ten neochvějný a stoprocentně jistý pocit pravdivosti tohoto tvrzení. A úplně stejné je to s cigaretou. Přestanete kouřit, až když to, že jste nekuřák, budete cítit stejně jistě a silně.

Budete-li se jen o to snažit, bude to sakra těžké. Bude to jako plavat proti proudu. Lepší je uskutečňovat věci v souladu. Rozhodněte se pro tento akt, až když budete vědět, že právě zavál ten správný vítr. Ale pracujte na tom, abyste byli vědomí a vnímaví ke svým pocitům a abyste tento okamžik poznali a nepromeškali. Jiný vlak už třeba kolem nepojede.
Počkejte na vnitřní volání, na dokonalé přesvědčení, na jistotu, která vás podpoří. Všechny věci mají své správné načasování. Co vy víte, co se nedařilo dlouhá léta, tak možná už na vás čeká za nejbližším rohem. Protože teprve zítřek bude tím správným dnem. Dnem pro uskutečnění čehokoliv. Zítra možná nastane bod zlomu. Počkejte si na něj.