Začnu jedním konkrétním příkladem. Před pár lety jsem se vzdělávala u jisté paní. A za tyhle studia jsem jí zaplatila opravdu hodně peněz. A když říkám hodně, tak myslím opravdu hodně. Rozhodně ne žádných deset, dvacet tisíc. Mnohem více …
A když nás, potenciální studentky, na ta studia lákala, tak nám nabízela, že nám do začátku ráda pomůže, že v ní máme opravdu velkou podporu. (Moje rada – v podobné situaci si vždy nechte vysvětlit, co tím má kdo přesně na mysli. Žádné domněnky. Aby to nedopadlo jako se mnou.)

Nikdy jsem po ní vlastně nic nežádala, ale nakonec jsem si přece jen troufla. Napsala jsem jí, že jestli mi opravdu chce pomoc, tak by mohla na Facebooku lajkovat některý z mých článků. Nepřišlo mi to jako vůbec nic divného a přemrštěného. Jednak proto, že moje články byly v tu dobu velmi v souladu s jejími názory, a také jednoduše proto, že bylo evidentní, že tato paní sedí na Facebooku opravdu velmi často a sdílí nebo lajkuje slušně řečeno „kdekomu kdeco“.

Ale jaké bylo moje překvapení, když mi odpověděla, že to neudělá. To jsem tedy opravdu nečekala. A zdůvodnila to tím, že takhle si svou pomoc nepředstavovala. Že ji myslela spíše tak, že mi něco poradí. Zalapala jsem po dechu … Nechtěla jsem žádné rady, nepotřebovala jsem poradit, za rady jsem jí na studiích zaplatila víc než dost. Já ji požádala, zdali by mi pomohla trochu rozšířit povědomí o mém blogu. Co by jí to udělalo? Chtěla jsem opravdu tak moc, když jsem si řekla o jedno či dvě kliknutí? O co tady vlastně ve skutečnosti šlo? O stisknutí tlačítka? To asi sotva …

Jak velký význam může mít jedna nepatrná ikonka?

Když jsem se z tohoho nečekaného odmítnutí trochu vzpamatovala, tak mi postupně začalo docházet – jaký velký a skrytý význam tato malá ikonka má. A tak jsem se o ní začala více zajímat, začala jsem si jí více všímat, protože tento příklad nebyl ojediněný. Byl sice nejvýraznější, ale ne jediný.

Virtuální svět totiž není oproštěn od emocí. Jen v trochu jiné podobě, řekla bych v takové zhuštěnější formě, ukazuje stejné projevy naší psychiky jako skutečný svět. Jen je celý zástup emocí uložen do jediného tlačítka!

A ani člověk nemusí být žádný velký psycholog, aby si tohoto významu nepovšiml. Jistě jste to také sami zažili. Něco vytvoříte, dáte si s tím práci a přesto tušíte, že existuje spousta vašich známých, bližších i vzdálenějších, kteří vám svou přízeň nikdy neprojeví. Ticho po pěšině …

Nabízí se otázka.
Co je na tom lajku tak zvláštního, že se ho někdy zdráháme dát?

Lajkování totiž není vůbec jen tak. Za tím malým kliknutím se totiž skrývá veliká psychologie. Ono dát a nebo nedat lajk, za tím může stát celý zástup emocí. Lajkujeme jako projev sympatie k názoru i k člověku. Lajkování je však také jistým výrazem oceňování, a to také všichni lidé neumí. Znám spoustu takových, kteří nikdy nic nepochválí. Oni to prostě a jednoduše neumí. Vidím, že se jim něco líbí, ale oni tento pocit nedokážou vyvést z nitra ven a překonvertovat ho ve slovní či jiné projevení. Což ale neospravedlňuje to, že oceňování je vlastnost, kterou je dobré se naučit. Neb vděčnost a oceňování druhých zúrodňuje i vlastní políčko bohatství a štěstí. (Řešila jsem to také v článku Děkuji.)

Zajímavější je ovšem druhá strana téže mince – proč nelajkujeme? Co je na tom lajku tak významného, že se ho zdráháme dát? Jak si vysvětlit situaci, kdy se mi něco líbí, ale přesto to neocením? Proč své sympatie nedám najevo?

• Bylo by veřejně vidět, že toho člověka oceňuji. A to asi nechci?
• Autorovi bych tím pomohla. A to asi také nechci?
• Byl by prostřednictvím lajku veřejně vidět můj názor? A to už vůbec nechci?
• Nebo snad podporuji jen ty, ze kterých mi něco kápne?
• A nejsem náhodou ten typ, který zkrátka neumí oceňovat?

Když se nám něco líbí a my to neoznačíme (a místo toho třeba označíme něco, co se nám líbí méně), tak to nevypovídá ani tak o tom kterém příspěvku, jako spíše o nás. Touto naší akcí se totiž může projevit celý zástup našich nectností. Jako jsou třeba závist, strach z konkurence, strach z projevení názoru, nepřejícnost, primitivní naléhání ega, které touží po odplatě: „Ty mi nelajkuješ, já ti taky nelajkuji. Oko za oko, zub za zub. Ty mně ne, já tobě taky ne.“

Až tedy budeme někdy sedět nad příspěvkem, který se nám líbí a my ho přesto neoceníme, tak se pokusme, jak soukromý detektiv, zapátrat po skutečné emoci, která nás před kliknutím, před oním virtuálním projevením přízně, klepla přes prsty a zadržela. Takže, když už na těch sociálních sítích trávíme svůj čas, tak za prvé oceňujme upřímně a za druhé zamysleme se a využijme to jako příklad k inventuře svých vnitřních pocitů!

Na závěr bych ráda poděkovala všem svým čtenářům nejen za to, že mne sledují, ale také za to, že mi to dají najevo. Ono totiž projevení přízně může být někdy velmi statečný počin. A abych nezapomněla … počin, který potěší!