Tímto článkem děkuji za důvěru žen, které u mne kdy byly na poradenství, které se chystají, i těm, které to teprve plánují. Zcela upřímně. Vždycky jsem měla (a stále mám) ze služeb stylistů velký strach. Sama bych se bála – jen tak se někomu svěřit.

Měla bych obavy z toho, že mě stylista vůbec (ale vůbec) nepochopí, že mi bude vnucovat věci, které se mi ani za mák nelíbí, a že za celou tu srandu ještě budu muset nakonec zaplatit velké peníze.A tahle má nedůvěra není neopodstatněná. Jednou jsem službu stylistky vyzkoušela a ráda bych se o tento příběh s vámi podělila.
Bylo to před pár lety – v době, kdy v televizi „letěly“ pořady o proměnách stylu. Objednala jsem se k tehdejší odbornici, Claudii Marčekové, na výhodný balíček tři v jednom – účes, líčení a stylové poradenství. A to celé za 5000 korun. Nikomu jsem se o tom doma nezmínila, protože mi to přišlo jako příliš mnoho peněz za dopředu nejistý výsledek, a nechtěla jsem pak vypadat jako hlupačka, která bláhově a za velký prachy na všechno skočí.

Přišel den D. Den očekávaný. Den obávaný. Trochu těšení. Trochu strach.
Více asi strach …

Moje proměna byla zahájena usazením do kadeřnického křesla, ve kterém se mne, k mému velkému údivu, neujala paní Claudia, ale její dcera, která mi připadala jako čerstvá absolventka kadeřnického učiliště. Čímž bylo semínko zmatku a nedůvěry zaseto.
„Co tahle mladá holka na mě uvidí? Jak ta mi poradí?“
Pak naštěstí přišla matka. Daly s dcerou hlavy dohromady a něco málo s mými vlasy udělaly. Takové vcelku obyčejné ostříhání konečků s konečnou úpravou vyžehlením, z čehož jsem byla docela rozladěná, protože se mi vlasy přirozeně lehce vlní a představa, že bych si je měla denně žehlit, mě přímo vyděsila. A hlavně jsem už tehdy začínala mít jistotu, že bychom měly nosit účes takový, jaký naše vlasy přirozeně vytváří. Že to, co máme na hlavě od přírody, jistě nebude žádná náhoda. Ovšem oponovat dvěma odbornicím tyčících se nade mnou se sebejistým výrazem ve tváři, navíc když je moje pozice velmi oslabená zabořením do nízkého křesla a ještě navíc přiškrcená pod krkem plachtou, to na sebevědomí a odhodlání nepřidá.

„No, budiž. Vlasy nějak dopadly, vem to čert. Aspoň nemusím zase nějaký čas ke kadeřnici“ chlácholila jsem se a vkládala velkou naději do dalších procedur.

Pak si mě vzala na starost už paní Claudia a rovnou se mě zeptala, jak chci nalíčit? Po pravdě jsem byla její otázkou docela zaskočená, protože jsem čekala, že to bude probíhat jinak. Že mě bude pozorovat, naciťovat, a nakonec podle svého nejlepšího uvážení sama něco vytvoří. A protože já neumím v nečekaných situacích pohotově a přiměřeně reagovat, zmateně jsem vyhrkla, že chci vyzkoušet kouřové líčení. Čím bylo k její viditelné spokojenosti ujednáno. Ocenila to jako výbornou volbu. Já si to ale už tak jistě nemyslela.
Nakonec jsem „v kouřovém“ nevypadala úplně špatně, ale neuměla jsem si představit žádnou příležitost, kam bych si v tom vyšla a hlavně, kdo by mě takto znovu nalíčil. Já bych to rozhodně sama nezvládla. A hlavně, co s tím teď, když za chvíli pojedu domů, kde budu sama a večer jdu cvičit. Extravagantní párty tak narychlo neuspořádám!

Závěr celé akce měl být věnovaný stylu, ke kterému jsem se nejvíce upínala a vkládala to této poslední třetiny největší naděje. Asi jako když v hokeji po dvou třetinách vysoce prohráváte a nastupujete na led s nadějí, že se všechno s pomocí boží nečekaně zvrátí ve váš prospěch. Velmi mě tedy mátlo, že nikde v místnosti nevidím žádné látky, barvy, šátky a oděvy. Poslední zbytek důvěry jsem vložila do představy, že Claudia možná otevře nějaké tajemné dveře, kterými vstoupíme do místnosti plné hadříků a doplňků. Nikde jsem ovšem žádné takové neviděla.
Samozřejmě, že tam nebyly. Nevstaly jsme dokonce ani jedna ze svého křesla. Zůstala jsem v tom, ve kterém jsem byla nalíčena. Jen jsem se dozvěděla, že bych měla nosit přírodní bílou a lila (což je úplná blbost) a to jen díky tomu, že jsem měla vedle sebe postavenou svoji pestrobarevnou kabelku, na kterou paní Claudia čirou náhodou tyto dvě barvy identifikovala a jen ukázala prstem: „No přesně takovou jako je tenhle proužek tady na té vaší kabelce!“ Fajn, ještě že aspoň tak. Kdybych měla zrovna kabelku černou, tak bych se asi nedozvěděla vůbec nic.

Pak už jsem jen vysolila pět tisíc a řekla si, že to bylo naposled, kdy jsem něco takového podnikla. A s jediným dočasně hmatatelným výsledkem smokey eyes jsem nastoupila do autobusu a odjela domů. Doma jsem se ve snaze si líčení zapamatovat asi hodinu prohlížela v zrcadle, pak se odlíčila a odešla na jógu. Jenže stačilo pár pozic, trochu potu a pečlivě vyžehlené vlasy se mi zkroutily a pět tisíc už bylo definitivně v háji.

A to byl můj (trochu) smutný příběh …

Takže, milé ženy, pokud uvažujete o tom, že navštívíte stylistku – ať mne a nebo nějakou jinou, a nějak se k tomu nemůžete odhodlat, tak vězte, že vašim obavám naprosto rozumím a sdílím váš strach. Vlastně hned několik strachů:

• Strach, že narazím na nějakého amatéra vyškoleného narychlo stylovým kursem, který mi jen odpapouškuje to, co se můžu dozvědět v každé trafice z časopisu o módě. Byť je tolik let po revoluci, tak znám jen velmi málo odborníků ve svém oboru. Spíše to jsou jen lidé poučení a vyškolení, což nestačí. A ve stylingu to platí obzvlášť.
• Měla bych strach, že narazím na někoho přehnaně sebevědomého a vystajlovaného. Na někoho, kdo bude natolik přesvědčen o své pravdě, že se mu raději podřídím, protože vstupovat do konfliktu s někým, kdo má ještě navíc výhodu domácího profi hřiště, je nesmírně těžké.
• Strach, že utratím spoustu peněz a stejně se vlastně nic nedozvím.
• Strach, že mě budou navlékat do trendových věcí a bot na podpatku, ve kterých se můžu leda tak vyfotit, ale rozhodně ne chodit po ulicích.
• Strach, že stylista půjde jen po povrchu a moji osobnost vůbec nepochopí a nezohlední.
• A když už by se našel takový fashion terapeut, který by uměl vidět i vaši duši, tak by zase mohl být natolik zahleděný do své neotřesitelné dokonalosti, že by nepřipustil, že i vaše odlišné názory mohou mít nějakou váhu. Někteří lidé jsou báječní jen pokud s nimi naprosto a bez výhrad souhlasíte. Pokud ne, tak můžete být označeni za potlačené, nevyzrálé a egoistické. A přitom opak může být pravdou. A za toto nerovné partnerství ještě zaplatit skoro měsíční plat – to opravdu není třeba.

Celou dobu, co jsem tento článek psala, jsem se bála chvíle, kdy přijde na řadu závěrečný odstavec. Bylo mi trochu žinantní – článek završit tím, že u mě je to jinak. (Ale když ona je to pravda :-)
Upřímnost mých článků není jen o tom, že na sebe prásknu všechno negativní – co neumím, čeho se bojím, že mám strach z letadla, ze špíny v Indii, že piji mnoho vína a že často vysedávám po kavárnách, ale také i v tom, v čem se cítím být dobrá! A v rozpoznání autentického stylu – v tom opravdu dobrá jsem.
Takže adieu skromnosti! Děkuji za vaše pochopení a přeji vám krásný, stylový den!