Televizi sleduji jen málo a to málo ještě velmi pečlivě třídím. Mám ráda starší českou tvorbu jako třeba Rozmarné léto, černobílé detektivky s Rudolfem Hrušínským a ze zahraničních Hercula Poirota a Slečnu Marplovou, seriál Durellovi ….
pozor
Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!
Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …
Článek o Cukrfree jsem si přečetla, protože ho sdílela jedna moje přítelkyně. Já sama jsem totiž k informacím a názorům na internetu velmi obezřetná. Jestliže, jak se říká, papír snese všechno, pak internet snese ještě víc než všechno!
Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.
Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.
Dnešní doba je plná návodů, ve kterých dominují slova zpomalit, uklidnit, meditovat, relaxovat, přítomnost a vnitřní svět. Nic proti […]
Mám zvláštní sympatie právě k tomuto období čerstvého jara. K období od jeho kalendářního počátku až po konec […]
Ke všemu, co přichází z hlavního proudu jsem vždy velmi obezřetná. Nevím, proč zrovna v těchto dnech myslím […]
Včera jsem definitivně uzavřela kapitolu své autorské módy. A nebyl to úplně veselý konec. Mám na mysli můj vztah se švadlenou. Asi stejně jako při každém jiném rozchodu totiž vyplavala na povrch spousta špíny, o které jsem neměla tušení, že tam vůbec je.
V zaprášených banánových krabicích na půdě jsem sice nenašla to, co jsem původně hledala, ale za to jsem […]
V sobotu 21. prosince jsem na ČT2 shlédla zajímavý dokument „Marylin – aukce jednoho života“. Šlo o nevšední […]
Tento můj příběh ukazuje názorně hned několik chyb, kterých jsem se sama při nakupování dopustila. Kdybych se skutečně […]
Pamatuji si, i když je to už víc než třicet let, jak jsem týden před vánoci toužebně čekala, […]
Narazila jsem na fejeton o tom, co nosí ženy v kabelkách. Ještě dříve, než-li jsem si ho přečetla, […]
Nakupovat (myslím oděvy, boty, kabelky … nikoliv rohlíky) chodím zásadně a nejraději sama. (I když vlastně i pro […]
Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.
Tak nějak postupem času jsem zjistila, že jsou mi všechny moje kalhotky malé. A není to proto, že bych ztloustla. Mám obvod boků 98 centimetrů a podle tabulek, podle obecně vžitého velikostního zařazení a rad prodavaček jsem si vždycky kupovala velikost „M“.
Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.