„Chci být více ženská!“ je jedno z hlavních zadání mých klientek stylového sebepoznání. Je to jedna z nejčastějších odpovědí na mou otázku: „Proč jste tady?“
A když po úvodním šálku čaje a teoretickém rozboru barevné typologie a barevné hloubky přijdou na řadu jejich oděvy, které si s sebou na konzultaci přivezly, shledávám, že jde většinou o věci, které byly pořízeny právě na kompenzaci tohoto nedostatku vlastní ženskosti: éterické šály, dlouhé sukně, květované halenky a spousta bižuterie.

Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.

Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.

Povím vám krátký příběh o jedné ženě, která ke mně přišla na konzultaci stylového sebepoznání. A není to příběh ojedinělý, naopak pro české ženy je velmi, velmi typický!
Tato žena pociťovala silné nutkání – udělat něco se svým vzhledem. Připadala si nezajímavá, nevýrazná a poněkud ztracená. Podobně jako když zabloudíte v hlubokém lese a ať koukáte, jak koukáte, tak nikde kolem sebe nevidíte žádné světýlko, žádný záchytný bod. Nevěděla kudy kam, jen naléhavě cítila, že musí se svým vzhledem udělat nějakou změnu!

Je skoro až na pováženou, jak internet o nás ví všechno. Jak dobře ví, co se nám líbí. Ví to snad ještě dříve, než na to sami pomyslíme.
Zrovna nedávno na mne, tímhle způsobem, vyskočila na Facebooku reklama na top ve velmi hezké sytě modré barvě. Přesně v té barvě, které říkám „klidná síla“. A přestože to obvykle nedělám, nerozklikávám reklamy, protože to je pak lidově řečeno „voda na jejich mlýn“, to už se pak e-shopu nezbavíte, už se vám bude ukazovat všude, tentokrát jsem ale vstoupila …

Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi:

Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!

Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …

Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.