Stalo se mi to, co už dlouho ne – to, že jsem brečela nad knížkou. Nešlo o žádnou romantiku, o červenou knihovnu, ani o jiný šťastný příběh. Neplakala jsem dojetím. Vůbec ne.
Četla jsem knihu „DECH“.
Čtivě psanou knihu o nových poznatcích starého umění, která by možná měla být povinnou výbavou každé rodiny. Je totiž o tom, co každý z nás provozuje (cca) dvacet tisíckrát každý den, celý život, bez čeho nelze žít a přesto většina lidí neví, že to lze dělat dobře i špatně.
Ano, četla jsem knihu o dýchání a plakala při ní.
Prvně v životě mi totiž někdo, natvrdo a černě na bílém, potvrdil to, k čemu posledních pár let sama svým osobním píděním se docházím také. K tomu, že mě rovnátka v dětství připravila o notný kus krásy a zdraví. A iluzí!

Nedokázala jsem to ovládnout, slzy se mi samy začaly řinout po obličeji a smáčely stránky kapitoly, která se věnovala souvislosti dechu a zubů. Plakala jsem sama nad sebou, nad svými ztracenými zuby a nad následky ztracených zubů, kterými trpím dodnes. Plakala jsem nad svými rodiči, kteří měli tenkrát těžkou volbu a kteří se rozhodli poslechnout rady zubařky, čímž zpečetili můj osud. Plakala jsem i nad ní, nad autoritou, která dělala, co uměla a myslela to dobře. Plakala jsem nad západním zdravotním systémem.

…

Když mi asi v osmi letech vyrostly jedničky druhých zubů křivě, rázem jsem se ocitla v soukolí „rovnátkové“ mašinerie – na ortodoncii. Tam jsem otevřela svá ústa, dětská a jinak úplně zdravá, se kterými by se dalo tak snadno pracovat, tvarovat a modelovat je jako měkkou čerstvou modelínu. Namísto toho mi, tedy spíše mým rodičům, bylo řečeno, že je nutné vytrhnout dva zdravé zuby (!) a pravidelně nosit rovnátka.
Co sami v osmi letech zmůžete? Nic.
A tak se také stalo. Dvě zdravé pětky byly vytrženy a já si v růžové plastové krabičce brzy odnášela svá rovnátka. Jejich nošení bylo nepříjemné, často až nesnesitelné, ale protože jsem byla poslušná holka, vydržela jsem to. Všichni jsme doufali, že je to (snad) dobře, že je to jediné a nejlepší řešení. Řekla to přece odbornice.

…

…

Volná citace z této knihy, jež obsahuje desetileté sbírání informací po celém světě:

 

V padesátých letech dvacátého století se stalo vytrhávání zubů a následné úpravy rovnátky zcela rutinní záležitostí. Problematičnost tohoto postupu však bije do očí. Pokud vytrháme zuby a ty zbývající zatlačíme dozadu, ústa se ještě zmenší. S malými ústy si sice zubař snáze poradí, ale pacientovi ubude prostor pro dýchání.
Po několika měsících (nebo letech) si pacienti začínali stěžovat na dýchací obtíže, jako je chrápání, spánková apnoe, senná rýma nebo i astma. Když skousli, slyšeli v okolí čelistního kloubu jakési lupnutí. Některým se začínala měnit tvář. Byla delší, plošší a méně výrazná.
Pacientů, u nichž se rozvinuly tytéž potíže již bylo tolik, že si jich už na konci padesátých let někdo všiml. Byl to britský ústní, obličejový a čelistní chirurg a zubní lékař John Mew. Znovu a znovu zjišťoval, že děti po extrakci zubů a léčbě retrakčními prostředky mají zakrnělá ústa a nedorostlý obličej. Zjistil, že čím více zubů jim bylo vytrženo, tím větší obstrukcí trpěly. Oči klesly dolů, dolní část tváří se nafoukla, horní zploštěla, brada ustoupila dozadu. Byl to zvláštní paradox: pomůcky, jež mají za úkol rovnat křivé zuby, které se nevejdou do úst, ústa ještě zmenšují a ztěžují tak dýchání.
Mew nebyl jediný, komu to došlo. Ke stejnému výsledku došlo i několik dalších zubařů, kteří na toto téma publikovali vědecké články … Ale nikdo s tím nic neudělal. Nikoho to nezajímalo. Mewa označili za kontroverzní osobnost britské stomatologie, za šarlatána a podvodníka. Opakovaně ho žalovali a nakonec mu odebrali licenci. …
V posledních několika letech se však stovky předních ortodontistů a stomatologů vyslovují Mewovým názorům podporu. Doslova říkají, že se jednou zhrozíme, při pohledu na to, co jsme napáchali …

…

 

Zpětně mi dochází, jak tohle všechno přesně sedí.
Jakmile se první stupeň základní školy, jež byl právě poznamenán útrpným nošením rovnátek, přelil do druhého, jak přišla puberta a na vzhledu mi více záleželo, začala jsem si všímat toho, že je s mým obličejem něco jinak. Neměla jsem líčka jako jablíčka. Naopak. Tam, kde měl být kopeček, bylo spíše údolí (následek zploštění horní čelisti). Můj úsměv nebyl tak hezký a široký, jaký měly ostatní spolužačky (nedovolovalo mu to zmenšení úst). Už tehdy jsem pochopila to, že když chci dobře vypadat na společných školních fotkách, musím vědomě trochu předsunout spodní čelist (stažená ústa mi ji odsunula dozadu). A navíc jsem se od blízkých začala postupně dozvídat, že v noci chrápu. Dnes už vím, že tohle všechno byl následek rovnátek.

Jenže, jak roky plynuly, všechny moje, tehdy bych to nazvala, zvláštnosti vzhledu, se začaly zhoršovat. Nic na světě (ani na našich tělech a obličejích) se totiž neděje jen tak. Každá akce má vždy nějakou příčinu. Jenže co ve dvaceti i třiceti udrží stavidla mládí, čtyřicítka a věk pozdější už nemá šanci odolat … Čelila jsem svým potížím, aniž bych věděla, odkud se vzaly a co s nimi?
Nakonec mi pomohla moje vlastní víra v to, že někde mimo hlavní proudy, někde stranou existují možnosti a techniky, něco jednoduchého a přirozeného, co mi zatím unikalo. A tak se také stalo – do cesty mi začali postupně chodit lidé, knihy a informace, díky nimž jsem své potíže mohla začít rozplétat. Diagnostikovat, pochopit a pomalu a trpělivě řešit. Protože řešení vychází vždy jen z pochopení příčiny.
Objevila jsem například to, co měla bývala vědět moje tehdejší zubařka doktorka Kravčenková. (Která sama určitě měla velké potíže s ústy, protože tak strašně huhňala a drmolila, že jsem jí nikdy nerozuměla, co mi říká. Ale tak už to bývá – všimli jste si toho také – že velmi často má odborník se svým oborem sám velký problém?) Objevila jsem třeba to, že kosti obličeje jsou tvárné a věk v tom nehraje roli, že náš dech tvaruje naše těla i obličeje. A že jedním z nejdůležitějších svalů nápravy a krásy je jazyk …

 

Zajímavý příklad:
Jak jsem tak na internetu hledala ilustrační fotky rovnátek, našla jsem toto.
Na první fotce je hezká mladá žena, která (zřejmě) věří, že právě rovnátka jí pomohou k ještě větší kráse. O stavidlech mládí jsem už zde v článku psala – a ty v jejím případě ještě docela drží. Jak ale přijdou roky, neúprosně se provalí to, co již na druhé fotce nemilosrdně prosakuje.
Vidíte onu ustupující spodní čelist? Vidíte tu padající bradu, která s sebou, zatím ještě nenápadně, stahuje i oči, tváře … Vidíte ten přihlouplý výraz?

Je mi z toho smutno. Podepsal se na mě zdravotní systém přehlížející přirozená neinvazivní řešení a celostní pohled. Systém, který lidské tělo rozebere na součástky, z nichž každá má svého odborníka, který ovšem nevidí souvislosti celku. Systém, kdy selský rozum mnohdy ustoupí zaběhlým konvenčním řešením. Trhat, řezat, operovat, vyjímat, implantovat, očkovat … někdy je to nutné, ale často také ne. Kdybych si dnes mohla o svých zubech pětkách rozhodnout, nedala bych je. Kdybych si dnes mohla vybrat, raději bych své dva křivé zuby nechala. Stejně jako si dnes nechávám další místa a místečka svého těla, která mi odborníci radí – dát je pryč. Myslím si totiž, že na nevratná rozhodnutí je času dost a že je dobré nechat je projít vlnou času.
Člověk dostal mozek, aby ho používal a intuici, aby ho tiše, jak baterka ve tmě, vedla. A proto si dnes dovoluji převzít zodpovědnost za svá zdravotní rozhodnutí a nebýt jen poslušnou holkou či pokusnou myší systému, což jsou často dvě cesty ústící do stejných vrátek.

Trhat zuby, stahovat a deformovat ústa, která jsou obrovsky důležitým, řekla bych až řídícím střediskem našeho těla, která ovlivňují a zrcadlí mnoho jiných částí těla, navíc u dětí, které jsou tak tvárné, je – těžko se mi hledá výstižné slovo – možná šílené ….
Je to jako vykácet celý les, když v něm teprve začíná doutnat plamínek, namísto toho, abychom ho uhasili.

Ps.
A ještě jedna drobná příhoda návdavkem. Když jsem tenkrát ve druhé třídě začala docházet na ortodoncii a omlouvala se učitelce, že musím odejít z hodiny, tázala se, kam že to jdu?
Odpověděla jsem poslušně a přesně: „Jdu na ortodoncii.“
Nedočkala jsem se však adekvátní reakce, natož pochvaly za všímavost, ale právě naopak – dočkala jsem se posměchu.
Učitelka zavrtěla hlavou:
„Ne, ne, to jsi asi špatně přečetla – ortodoncie?! Určitě tam muselo být napsáno ordinace!“
A spolu s ní se „mému omylu“ rozesmála celá třída.
Inu, i takhle nějak to bývá s autoritami a s davem. Třeba, když víte víc, než oni.

Zdroje: kniha „Dech“ James Nestor, fotografie Pexels.com