Řekl můj manžel, když jsme se před nedávnem chystali na oslavu narozenin. Můj manžel není žádný modeman. Módu a styl vůbec neřeší. A přesto pronesl tuto, nebojím se říci, až ikonickou větu, na které si teď dovoluji vystavit svůj článek.
Stalo se totiž to, že byl požádán, aby na významných kulatých narozeninách pronesl přípitek. Což v překladu znamenalo, aby řekl něco moudrého, trefného a vtipného zároveň. A také, aby to nebylo příliš dlouhé, ani příliš krátké, aby to bylo trochu osobní, ale zas ne přehnaně. Znám dobře osobu, která ho o to požádala a tak vím (a manžel to, bohužel, věděl také moc dobře), že si ta osoba představovala proslov hodný přípitků šarmantního doktora Štrosmajera v seriálu Nemocnice na kraji města.
Zkrátka – na člověka, který je svým založením spíše introvert, to byla dost velká nálož. Přemýšlel o tom intenzivně od pátku až do nedělního odpoledne, kdy se oslava konala. A těsně předtím, než jsme odcházeli, když jsme se na chodbě obouvali, pronesl ono již zmíněné:
„Jak neztratit důstojnost, když si musíte vyzout boty? Jak má člověk pronést moudrý přípitek, když musí stát v obýváku v ponožkách?“

…

A měl pravdu! Naprostou. Jen, co to dořekl, jsem věděla, že aniž by si to uvědomil, vystihl veliké téma. Téma důležitosti obutí.
Já sama ho řeším již mnoho let. První impuls k tomu mi dal seriál Sex ve městě.
Ať už si o něm myslí kdo chce, co chce, já na něj nedám dopustit, já ho miluji. Pod zdánlivým škraloupem povrchnosti, jak se to může nezasvěcenému divákovi (hlavně mužskému) jevit, se v něm skrývají hluboká témata. Každý díl ze šestice sérií je jak jedna karta Tarotu. Přesně pojmenovává něco životně důležitého. Já to přičítám tomu, že jeho postavy a děje obsahují archetypální principy, vlastně podobně jako u Nemocnice na kraji města, nebo jako také u tradičních pohádek. Žádné jen tak horkou (a rentabilní) jehlou sešité příběhy z per některých současných autorů a scénáristů.

…

…

Díl seriálu, který mi situace s přípitkem připomněla, se jmenoval „Právo ženy na boty“. A byl přesně typickou ukázkou toho, jak se za jednu, zdánlivě nedůležitou situaci (jsou to přece jenom boty – jak posměšně poznamenal zúčastněný muž) skryje mnoho moudrých principů.

Hlavní hrdinka Carrie obtěžkaná dárky jde na oslavu ke kamarádce u příležitosti narození jejího dítěte. Je hezky oblečená, od hlavy až k patě sladěná, včetně bot. V předsíni je ovšem vyzvána, aby si své krásné střevíce od Manola Blahnika vyzula. Ač nerada, poslechla, čímž se její luxusní stříbrné jehly ocitly ve změti dvaceti dalších párů. Když je pak po skončení oslavy hledala, zjistila už tam nejsou, že už odešly, zřejmě na nohách jiné ženy.
Dále děj pokračoval tím, že se rozběhly scény a úvahy nad tím, zda má nárok na jejich úhradu a zda single život obutý do drahých značkových bot je méně hodnotný, než ten, který vede její děti rodící přítelkyně.

A skromně, pod vrcholem těchto náročných úvah o životě, se skrývalo i stejné poselství, jakého se dotkl i můj manžel. Že sundáním bot jako by se člověku zhroutila celá precizně vybudovaná stavba osobního vzhledu.

…

Člověk se pečlivě upraví, vytvoří účes, na pulsní místa nebo do vlasů stříkne decentně parfému, vezme si na sebe to nejlepší, co ve skříni má ….. a ….. obuje se …. a jde na návštěvu.
Přichází. Zazvoní.
Cink, cink.
Ahoj, ahoj … podáváme si ruce, možná přistane i letmý polibek a jsme zváni dovnitř. A buď okamžitě a bez přemýšlení, nebo s drobným zaváháním, podle toho jak dobře hostitele známe, zouváme boty.
A rázem, jako když splaskne žvýkačková bublina, sundáním bot celý pečlivě vybudovaný efekt padá. Vypasované sako náhle přestane být tak vypasované, šperk přestane být tak blyštivý, parfém ztratí trochu ze své omamnosti, i účes se krapet sesune. K čemu celý ten pěkný outfit, když tu teď stojíte v ponožkách?!

Najednou se vám zdají být delší nohavice. Bez bot se uťáple krčí na podlaze. Nejistě kroutíte palci u nohou a připadáte si trochu jako malé dítě, které někdo pokáral.
Stát tu jen tak v ponožkách je zkrátka trochu potupné. Ale stále je to ještě o něco málo lepší, než druhá možnost, než že vám hostitel nabídne pantofle.
Pantofle pro návštěvy – jaký je to děsivý výmysl?
Jaké asi mohou pantofle být, aby padly univerzálně všem. Všem velikostem, pohlavím a věku. Široké, látkové, ploché …, v nichž si připadáte jako potápěč v ploutvích. A ať s nimi, nebo jen v ponožkách, s trochou sebepotlačení, dojdete do obýváku, tam se vrhnete do křesla, ze kterého se už vám vůbec nechce vstávat. Křeslo pojme trochu vaší nejistoty.

Sundat si boty je jako sundat soše podstavec a postavit ji jen tak do trávy..
Boty jsou nedílnou součástí outfitu.
Boty jsou jeho začátkem i koncem.
Boty jsou základní součástí garderóby.
Boty jsou naše spojení se zemí. Naše upevnění, podpora a stabilita.

…

…

Tímto článkem si tedy dovoluji přimluvit za to, aby se společenským událostem konaným v lidských obydlích udávaly čestné výjimky a hosté si mohli na sobě nechávat boty. Myslím, že škody napáchané botami pozvaných účastníků nemohou být tak velké. Rozhodně budou menší, než ty, které napáchají malé děti hostů: vylité limonády, drobky mezi matracemi sedací soupravy a vajíčka spadaná z chlebíčků a zašlapaná do koberců.
Proč ustupovat ze svých nároků na čistotu a být shovívavější jen k dětem? Řekla bych, že dospělí by měli mít stejná práva!

Dovětek, či spíše můj osobní tip: kdyby přece jenom hostitelé ve hře na přezouvání trvali. Nečekejme na to, až nás obnaží do ponožek, nebo nám dokonce nabídnou kostkované filcové pantofle ve velikosti 43. Buďme prozřetelní, pořiďme si nějaké hezké a vezměme si je s sebou. Já mám například elegantní saténové ve stylu balerínek. A s takovými je už přezutí (aspoň o kapku) snesitelnější.

…

…