Pokud vám přijde titulní fotka sprchy odkudsi povědomá, nemýlíte se. Ano, je to sprcha z filmu Psycho. Ze scény, které se říká Mona Lisa mezi všemi filmovými scénami.
A nejedná se o podobnost čistě náhodnou. V tomto článku půjde o sprchu, o vodu a také o psycho.

---

Stalo se před dvěma lety v Kašperských Horách, kde jsme byli s manželem na víkendu, že po únavném dni, který se podepsal i na vzhledu mých vlasů po celodenním nošení čepice. Stojím v koupelně penzionu zařízeném ve vintage stylu, ve sprše dokonce i trochu podobné té z Psycha, s namočenou hlavou a marně šátrám ve své cestovní kosmetické tašce, abych zjistila, že jsem si zapomněla s sebou vzít šampon.
Sakra.
Ale co se dá dělat?
Bude mi muset stačit voda.
A tak abych absenci šamponu aspoň nějak vyvážila, sprchovala jsem si vlasy vodou o poznání déle, než to dělám doma.

Vlasy jsem si pak běžně vysušila bavlněným cestovním ručníkem, sčesala je dozadu, zahalila se do širokého plédu a sešla do restaurace za manželem, kde jsem s pozvolna usychajícími vlasy strávila příjemný večer.

Když jsme se pak vrátili na pokoj a já se viděla v zrcadle, byla jsem nečekaně příjemně překvapená. Moje vlasy byly moc pěkné. Pevné, zvlněné, lesklé a nepřesušené. Vyhodnotila jsem, že to asi bude tou šumavskou vodou.

Ale nebylo.

Stejnou službu mi po návratu prokázala i naše středočeská voda. Celý postup, který byl postaven vlastně jen na dvou věcech – dostatku vodě – a víře v dobrou zkušenost, jsem zopakovala.
Jednou, dvakrát, desetkrát …
A teď, když už si dva roky nemyji vlasy jinak, mohu s plnou důvěrou říci, že: Můj nejlepší šampon – je žádný šampon.

Když dopředu víte, že to bude problém,
tak věřte, že to bude problém

Pokud čtete můj blog dlouhodobě, pak si možná vzpomenete, že jsem o mytí vodou, tedy bez šamponu, už před pár lety psala, jen to tehdy mělo honosný a trendově znějící název: „Metoda No-poo“. A jak už to někdy s tím, co se na začátku tváří honosně, bývá, nakonec to nedopadá dobře. Ani s mou metodou to nedopadlo, vlastně jsem se do ní ani pořádně nepustila.
Problém byl v tom, že jsem moc pátrala a že jsem příliš dala na neblahé zkušenosti jiných žen. Dozvídala jsem se:

Že to není jen tak – být jen o vodě.
Že to chce – vydržet!
Že výsledek se dostaví, ale do té doby je potřeba obrnit se nekonečnou trpělivostí.
Že překlenutí období hrozných mastných vlasů může trvat až několik měsíců.
A také, že na tuto přechodovou dobu je dobré používat alternativní prostředky k mytí – například heny, jíly, byliny, kaštany a další …

Uvěřila jsem tomu. A proč by taky ne? Znělo mi to logicky.
A tak, aniž bych vodu vyzkoušela, hned jsem se vrhla na „překlenovací“ alternativní produkty. Přesně podle lidového rčení – stáhla jsem kalhoty, ačkoliv byl brod ještě daleko.
Čímž nechci říct, že jsou přírodní alternativy špatné, nechci je zavrhovat, ale většina z nich z dlouhodobého hlediska vlasy příliš vysušuje.
A tak jsem s tím asi po roce sekla a vrátila se zase do šamponové mašinérie.

---

Vlastně mi to celé přijde jako docela typická situace.
Hledáme tu správnou věc … (doplňte si své …), u mě to byl šampon.
Zkouším jeden, zkouším druhý, třetí, ale stále to není ono. Dospěji tedy k názoru, že to bude cenou a kupuji dražší. A pak ještě dražší.
Po čase – ne, cenou to není. Moje vlasy nejsou lepší, ani po dražších šamponech.
Ale myslím, že teď už to mám!.
Není to v penězích, je to v přírodností!
Kupuji tedy přírodní šampon.
Pak ještě přírodnější – až si nakonec sama doma míchám šampon úplně nejpřírodnější.

Napoprvé, napodruhé mi vždy připadá, že už jsem na to konečně kápla, ale záhy přestávám být spokojená. A tak se mi poloplné šampony hromadí v koupelně, anebo je s těžkým srdcem přenechávám manželovi, kterému je úplně jedno, co si na hlavu dá. Tak proč ne můj luxusní šampon za pětistovku?

Abych nakonec díky šťastné náhodě na Šumavě zjistila, že žádný šampon je nejlepší šampon. Moje vlasy si oddechly a konečně mohou normálně žít. Jsem tam, kde jsem mohla být už před lety, kdybych nepodlehla špatným zkušenostem jiných žen.
Moje vlasy byly moje Psycho.

Tedy abych byla upřímná, jednou za tuto dvouletou bezšamponovou éru mi vlasy umyla kadeřnice. Dříve než jsem se na cokoliv zmohla, už jsem měla na hlavě voňavou helmu a ona, tak jak se to prostě dělává (!), se svými prsty zkušeně prodírala bublinkovou mlhou – hustou tak, že by se dala krájet.

Po prvním šoku jsem si ale uvědomila, že je mi to vlastně jedno. Že nejsem fanatická. Přece se kvůli jednomu syntetickému umytí za rok můj svět nezboří! Aspoň jsem pak měla možnost své vlasy porovnat. Teď po umytí byly jiné, takové vydřené a usušené.
Nakonec to byla taková bizarní vzpomínka na mé časy šamponové.

„To jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!“

Takže co jsem chtěla svým dnešním článkem sdělit?

To, že chcete-li něco nového v životě vyzkoušet, zapomeňte na to, co o tom říkají ostatní, protože to jsou jejich zkušenosti, nikoliv vaše. To, že se něco nepovedlo jinému, neznamená, že se stejně tak stane i vám. Zde platí heslo mé oblíbené hrdinky a mentorky Pipi Dlouhé Punčochy:
„To jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde.“
Ano, nejlépe nám věci fungují, když nejsme předpojatí, když už dopředu nejsme zrazeni zkušenostmi jiných lidí. Když do akce vstupujeme doslova s čistou a cizími nezdary nezatíženou hlavou.

A pak také to, že není dobré mít dopředu velká očekávání.
V koupelně penzionu jsem si na nějakou „Metodu No poo“ ani nevzpomněla, jen jsem si prostě umyla vlasy z nouze vodou.

Ano, nouze bývá jednou z nejlepších cest vedoucích ke zdaru!