Přesněji řečeno: pozor na kadeřnice, které byly dokonale krásnými a hustými vlasy obdařeny přírodou. (Ono také jak jinak, […]
podnikání
Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.
Na našich společných rodinných dovolených má právo si každý říci, kam by chtěl, aby se jelo na výlet. […]
Během období lockdownu jsem si uvědomila mnoho důležitých věcí. Například tu, že aniž bych na tom kdy dříve […]
Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.
Včera jsem definitivně uzavřela kapitolu své autorské módy. A nebyl to úplně veselý konec. Mám na mysli můj vztah se švadlenou. Asi stejně jako při každém jiném rozchodu totiž vyplavala na povrch spousta špíny, o které jsem neměla tušení, že tam vůbec je.
Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.
Takhle nějak zněla věta, kterou pronesla herečka Míla Myslíková, když jí Pavel Kříž, jako její filmový syn – […]
Mám ráda příběhy lidí, kteří se nebáli udělat ve svém životě změnu. Třeba opustit zaměstnání, které sice skýtalo […]
Tvorbou, psaním a focením, svých blogů trávím spoustu času. Kdybych tento čas věnovala e-shopu, stylovému poradenství, či jiné přímo výdělečné aktivitě, měla bych z toho velmi slušný příjem. A tak jsem si jednoho dne řekla, že je na čase, aby mi moje blogování „něco hodilo“, protože je tuze pěkné, když vás něco baví, ale účty se platit musí!
Opravdu si myslím, že osm hodin denně, pětkrát v týdnu, je příliš mnoho času na to, abychom jen vydělávali na existenci svou a svých dětí v tomto systému.
Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě […]
Před lety jsem začala prodávat na Fleru. Tehdy jsem si říkala: „Každá koruna dobrá.“ Nečekala jsem žádné zázraky. […]
Tuto větu jsem objevila v mé oblíbené knize „Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno“, kterou jsem zde na blogu již jednou zmiňovala (v článku o Picassovi). A stejně jako „Picasso“ měla i tato myšlenka na mě ohromný vliv.
Přestože je to kniha o práci, podnikání a o penězích, vnímám tuto větu jako univerzální a obecně platnou a lze ji aplikovat na jakoukoliv oblast ve vašem životě. O co jde? Cituji z knihy:
Každý, kdo podniká, musí řešit tuto otázku: „Kolik si říct za svoji práci?“ Není problém sečíst položky, které […]
Užívala jsem si svoje první podnikání. Radovala se ze své nezávislosti. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jaké zboží nakupovat, jaké nenakupovat, jaké dávat ceny, jak se mám chovat k zákazníkům, jak se tvářit, jak se netvářit … Nikdo mi ale také nedával každého patnáctého plat …. ale o tom nechci psát, s tím jsem počítala ..
Velice brzy jsem si uvědomila, že nikdy nebudu dobrá zaměstnankyně. Nebaví mě totiž realizovat cizí myšlenky. Chci realizovat svoje. Chtěla jsem být svou paní. Chtěla jsem podnikat. Ale nevěděla jsem přesně co a jak a hlavně za co ..
Winter in Paris 