Včera jsem definitivně uzavřela kapitolu své autorské módy. A nebyl to úplně veselý konec. Mám na mysli můj vztah se švadlenou. Asi stejně jako při každém jiném rozchodu totiž vyplavala na povrch spousta špíny, o které jsem neměla tušení, že tam vůbec je. Byla zřejmě usazená na dně a překrytá vrstvami formálního a setrvačného chování. Jenže, když jsem před časem naznačila možnost ukončení, protože jsem přestávala být v různých směrech, i s jejím způsobem práce, spokojená, tak se ten balast začal pozvolna vynořovat. Prostě jako vždy, když se s něčím začne hýbat.

A přineslo mi to spoustu nečekaného rozčarování. Třeba jsem si myslela, že když vytvoříte úspěšnou značku a učiníte někoho svým výhradním výrobcem, když mu dáváte více než patnáct let velmi snadno a pravidelně vydělat, když mu hrnete zakázky, sami si pro ně jezdíte a včas za ně platíte, tak by se k vám měl ten člověk chovat minimálně s úctou a na konci vztahu aspoň poděkovat.
Nestalo se tak. Jediný, kdo za spolupráci poděkoval, jsem byla já, když jsem si právě včera byla vyzvednout své poslední objednávky a nespotřebované látky.
A udělala jsem to dokonce i přesto, že mi lhala do očí, že vyrobila všechny objednávky a přitom to nebyla pravda. A co víc, odmítla mi dát – pouhé čtyři – střihy z velkého množství všech našich modelů, jež byly naším společným dílem. Já je vymyslela, ona je přenesla na papír.
Ále, čert TO – TĚ – vem, říkám si v duchu. Nebudu se rozčilovat, nebudu plýtvat svojí energií. Nemám na to žaludek – se o něco handrkovat.

A tak tu teď, spolu s manželem (děkuji mu) nosíme role látek do auta a moje švadlena jen nehnutě stojí, jako dráb a carevna (ať jsem blíže její domovině) v jednom, a velmi obezřetně mě hlídá, zda-li si spolu se svými věcmi náhodou neodnáším také třeba plaňku z jejího starého plotu. No řeknu vám, bylo to velmi nepříjemné a už to nikdy nechci zažít.

Přesněji řečeno, už nebudu nikdy opakovat svou chybu. Už nikdy nechci být něčí nadřízená. Jsem totiž ten typ člověka, který to neumí. Jsem příliš laskavá a je mi „blbý“ s někým jednat jinak než na úrovni rovnocenné a přátelské. Jenže když vy jste tvůrce, jež TO celé vybudoval, když nesete od prvopočátků všechna rizika, tak s člověkem, který jen mechanicky realizuje vaše nápady, prostě nejste na stejné pracovní úrovni. Ovšem já velmi zřetelně cítím, ač je to paradoxní, že moje švadlena si myslí pravý opak. Že z nás dvou je právě ona tou důležitější.
Tohoto tématu jsem se už trochu dotkla v minulém článku. Jde o mylný dojem, že hmota je víc než idea. Ale to už lidé, jako moje švadlena, kteří pracují rukama, tak mají. Uznávají nejvíce to své. Uznávají princip hmoty. Tedy to, že co je hmatatelnější, že je důležitější. Ono totiž to nehmotné, to nad tím, není tak dobře, a pro každého, viditelné.
Jenže opak je pravdou. Hmota, na úrovni energií, leží níž než éter, tedy než myšlenka, informace, než nápad. Švadlena prostě od své židle u šicího stroje neumí vidět to, že vybudovat z ničeho něco – ideu, styl, formu, image, fotky, značku … je víc. Kdybych to celé já nevytvořila, neměla by ona ode mne peníze. Dělník, nebo jiným slovem mechanik, je prostě snáz nahraditelný, než-li tvůrce.

Ale protože já jiná být neumím, protože nemám „šéfovství“ v povaze, tak jsem dospěla k názoru, že už ho nikdy nebudu nikomu dělat. Už budu pracovat jen sama za sebe. Je mi totiž trapné někoho kritizovat, říkat mu, že udělal chybu, že něco neodpovídá mým nárokům, že mu strhávám sto korun …

Člověk se neustále něco učí. A já už teď vím, že jsou lidé, kteří potřebují vést (švadlena), lidé, kteří umí vést (a takové švadleny potřebují), a pak jsou lidé, jako já, kteří nechtějí být ani vedeni, ani nechtějí nikoho vést. Ti, kteří potřebují jen svou osobní svobodu. Na prvních dvou postech už jsem byla. Začala jsem jako zaměstnanec. Jako špatný, nespokojený a reptající zaměstnanec. Vnitřní nespokojenost mě vedla k tomu opustit tuto roli. Nechtěla jsem plnit příkazy někoho jiného.
A doteď jsem byla i šéf, byť nepsaný. Ale ne asi úplně dobrý šéf,  protože mi švadlena nakonec přerostla přes hlavu. Být šéfem je tak trochu jako být kynologem. Zaměstnanec, stejně jako pejsek, potřebuje dobré vedení. A když to neumíte a dáte mu příliš volnosti, tak vás nakonec pokouše. A dobře vám tak. Je to vaše chyba, že jste ho lépe necvičili.

A teď stojím před svou třetí rolí. Být osobou zodpovědnou pouze a jedině sama za sebe. Už se na ni těším.