Takhle nějak zněla věta, kterou pronesla herečka Míla Myslíková, když jí Pavel Kříž, jako její filmový syn – doktor Štěpán Šafránek, prohlížel bolestivé břicho.
A už tehdy, přestože jsem sama ještě neměla žádné podobné zkušenosti, mi tahle scéna přišla velmi trefná. A dnes, když už tyhle zkušenosti mám, pravdivost této situace jen potvrzuji. Není dobré léčit a vůbec uplatňovat své odborné znalosti na své rodině. Když budu chtít být hned na úvod poněkud drsná – tak vám o ně vaši blízcí vlastně ani moc nestojí.

Když jsem (téměř před dvaceti lety) začínala podnikat, tak jsem měla jediný cíl – vydělat si svépomocí aspoň tolik, kolik jsem dostávala v zaměstnání. Po nějakém čase, když se zdála býti tahle prvotní podmínka splněna, vloudila se nová, řekla bych vyšší myšlenka. Už mi najednou přestávalo stačit pracovat jen pro peníze, už se přihlásil nový cíl. Už jsem chtěla víc. Už jsem chtěla, aby moje práce dávala větší smysl, než jen „prodávat věci“.

A tak jsem se začala více věnovat samotné podstatě oblékání, objevovat v ženách to, co jim nejvíce sluší. Spíš než je zahlcovat a přidávat jim do šatníků, tak jsem jim ten šatník chtěla redukovat. Začala jsem psát blog a také se více věnovala práci s tělem, a to nejen józe, kterou jsem do té doby předcvičovala jen jednou týdně. Studovala jsem alternativní léčebné způsoby, aromaterapii a další koncepce, propojovala vnější vzhled s duchovními i fyziologickými zákonitostmi.
Myslím, že jsem začala být více užitečná. Lidé mě vyhledávají a platí mi. Jezdí za mnou ženy i velmi zdaleka, na mé lekce jógy už mám více zájemců, než moje kapacita pojme. Znám spoustu přírodních receptur, tipů a triků.
A přesto moji blízcí a přátelé téměř netuší, co dělám!

Když pomáháte cizím,
tak přirozeně chcete také pomoci vlastním.
Jenže …

Moje snažení pomáhat také svým blízkým bych rozdělila na tři období. V tom prvním jsem trousila rady a poučovala: „To koleno si musíš takhle masírovat. Já ti na něj přinesu olej, kterej jsem sama namíchala …“ Odpověď, kterou jsem bohužel často slýchala, ale byla: „To je dobrý, já na to mám prášky.“

V druhé fázi jsem se rozhodla předávat své znalosti a pomoc nenápadně. Tu někoho svědila hlava (bodejť by ne, když používá ten šampon, co používá) nebo obličej (bodejť by ne, když používá vazelínu z ropy) a tak jsem bez velkého vnucování řekla pouze, zkus tohle, a taktně položila do koupelny ručně vyrobený šampon z jílu a kopřiv. A nebo jsem těmito výrobky své blízké obdarovávala. Jenže když pak jsem u nich byla na návštěvě a v koupelně, ještě po půl roce, spatřila můj výrobek netknutý, ale za to novou skoro vypotřebovanou láhev šamponu z drogerie, tak to zamrzelo.

A třetí fázi prožívám právě teď. Třetí fáze se jmenuje smíření. Další třída životního vzdělávacím procesu, hned po absolvování třídy pomáhání, se totiž jmenuje „pomáhej jen tam, kde si o tvou pomoc řeknou.“

Komu jsme v dětství utírali zadek, od toho si asi nechceme nechat vyšetřit koleno.

Přišla jsem na to, že můžete být ve svém oboru sebevětší odborník, ale vaše rodina vás stejně bere jako „tu holku“, jako kámošku. Vaše rodina chce znát jen tu vřelou, přátelskou, obyčejnou tvář, nechce vás vnímat jako odborníka, jako autoritu. V rodině funguje princip přátelství a osobních vazeb, nikoliv princip odborné pomoci.
Nemůžete proto radit a vnucovat svoji pomoc tam, kde ji po vás nežádají, a nebo také tam, kde na ni ještě nejsou připraveni. Nemůžete nabádat ke kosmetickému minimalismu, když oni jsou ještě ve fázi konzumování komerční radosti z bohaté péče o pleť.

Proto můj tip zní – užívat si s přáteli a blízkými pouze a právě ten vztah, který s nimi máte. Nemíchejme rodinu a přátele se zákazníky! Buďme jejich dcerou, sestrou, kamarádkou, ale  nebuďme jejich rádkyní, terapeutkou, léčitelkou a trenérkou. Svou odbornost si nechme pro ty ostatní, pro ty, kteří budou sami chtít. Každému stejně pomůže jen to, v co sám věří!