Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

A druhá kytice, podobně velká jako ta první, na mne čekala doma. Když jsem se před polednem vrátila, tak jakoby mimochodem stála ve váze na kuchyňském stole. Zavětřila jsem, odkud ji vítr přivanul. Mezitím, co jsem se já, se svými třemi ženami (mou maminkou, dcerou Rozárkou a její malou dcerou Ninou), kochala na květinové farmě, manžel byl nakupovat v Lidlu. A tam mi ji také koupil. (Prosím, nemyslete si, že manželovo nošení květin je něco běžného. Jeho občasné květiny bývají obvykle tichým, mužským, aktem omluvy za nějaký malér z předchozích dnů. Třeba za noční hlučný příchod v poněkud navátém stavu.)

A mému všímavému JÁ nemohla uniknout souvislost. Souvislost dvou pugétů květin v jednom jediném dopoledni.
Jak tak sedím u kuchyňského stolu a prohlížím si „lidlovskou“ směsici lilií, růží a drobných chryzantémek, napadla mě otázka – kolik že asi tahle usmiřovací kytice stála? Zkusila jsem nahlédnout do nákupní tašky a najít účtenku. Byla tam a dle očekávání jsem si svoji představu o ceně potvrdila. Asi také tušíte?
Tento pugét bílých květin stál pouhých sedmdesátdevět korun!

Jedno dopoledne a dvě kytice. Jedna z české farmy za čtyřistapade a druhá z Lidlu za sedmdesátdevět. Typická ukázka toho, jak je dnešní trh rozdělen na dva cenové tábory. A každý z nich, jak letadlo, za sebou zanechává určitou stopu.

V ceně kytice z farmy se promítá to, že za její produkci dostali všichni zúčastnění dobře zaplaceno, že se využily původní venkovské prostory, že neutrpěl ráz české vesnice, že se kvůli její přepravě neucpávají dálnice kamiony, že naše lidská potřeba krásy bude naplněna v souladu s naší historickou tradicí a přirozeností.

Na rozdíl od kytice z Lidlu, která je prostě jenom levná.
Na což, ale bohužel stále většina lidí slyší. Nízká cena je pořád onou první branou, přes kterou většina lidí dále nedohlédne. Já tomu říkám finanční krátkozrakost, díky které nemusím (nebo nechci) vidět, že levná cena není beztrestná. Že chybějící částku (v případě kytice je to přesně 371,- korun. 450,- minus 79,-) totiž vždycky někdo zaplatí!

Za vše, co kupujeme pod cenou – za kytice, za potraviny, za oblečení …  vždycky někdo musí zaplatit. Vždycky!
Ty peníze nespadnou z nebe, nenatisknou se. Rozdíl nikam nevyšumí … Rozdíl vždycky někdo dorovná. Vzpomeňme na fyziku, na zákon o zachování energie. Energie se nikam neztrácí, jen se přeměňuje. A peníze jsou přece dokonalým příkladem energie.
Nízká cena je vždy na úkor něčeho nebo někoho. Na úkor přírody, zvířat nebo lidí, lidí cizích, ale na samotném chvostu vždy jen nás samotných.
Ptám se tedy – v co se ušetřené peníze přemění? Kdo zaplatí?

• Zaplatí lidé na vzdáleném konci světa, kteří svou práci vykonávají v nedůstojných podmínkách a dostávají za ni nuznou výplatu. A my se svými levnými nákupy podílíme na jejich vykořisťování.
• Zaplatíme my svým časem a stresem, třeba v zácpách na dálnicích, protože právě tam kolem nás stojí všichni ti – řidiči, dělníci i manažeři, kteří se na složitém obchodním řetězci podílejí. Lidé, kteří každý ze svého postu řeší, aby se věci „odtamtud“ dostaly k nám.
• Zaplatíme my – kvalitou zboží a ve finále obvykle svým zdravím, protože ty nejdražší vstupy do ceny zboží – čas a suroviny – bývají nahrazeny chemickými urychlovači a vycpávkami.
• Zaplatíme svou duší, protože krása prostředí kolem nás ustoupí halám, skladům, dálnicím, supermarketům a vůbec nevkusu, který kolem nás staví právě ti, kteří profitují z těchto peněz.
• Zaplatíme smutkem, který se musí nutně vyplavit, když procházíme českými městy a městečky, a místo prosperujících místních obchůdků vidíme prázdnotou zející výlohy, kýč, herny a vietnamce.
• Zaplatíme my svou špatnou až depresivní náladou z toho všeho ..

Prostě, kdykoliv se chystáme za něco zaplatit, tak bychom si měli uvědomit, že tím, komu dáváme své peníze, rozhodujeme o tom, jaký svět budeme mít. A dobrý vnitřní pocit z této transakce je k nezaplaceni!