Během období lockdownu jsem si uvědomila mnoho důležitých věcí. Například tu, že aniž bych na tom kdy dříve nějak cíleně pracovala, tak jsem si vybudovala vlastně velmi výhodnou skladbu svého podnikání. Že moje příjmy plynou ze čtyř různých na sobě nezávislých oblastí.
Zajímavé je ale to, že jsem právě a přesně s tím – s tímto svým širokým záběrem podnikání – měla do té doby docela problém. Takže hned na úvod pustím jednu ze zásadních myšlenek tohoto článku – že výhody svého počínání nemusíme vidět hned, ale objeví až v pravou chvíli. Na kterou si ovšem musíme počkat.

Jak už jsem uvedla, moje příjmy plynuly ze čtyř různých oblastí. Za prvé z prodeje dámských oděvů a doplňků na e-shopu (dříve to byly moje autorské modely a později jsem se přeorientovala na prodej z druhé ruky, který mi dával větší smysl). Druhý zdroj příjmu plynul ze stylového poradenství. Třetí z předplatného Stylového blogu a čtvrtý z vedení cvičebních lekcí.

A tohle všechno mi dříve přišlo jako hodně. Cítila jsem se roztříštěně. Myslela jsem si, že by bylo bývalo lepší se specializovat. Zaměřit jen na jednu oblast a v té být dobrá. Myslela jsem přitom na různé osoby kolem sebe, kterým jsem trochu záviděla, že dělali jen tu jednu svoji věc. Líbilo se mi, že jsou vyhranění. Jevilo se mi to tak, že jsou odborníci.
Jedna známá se na sto procent věnuje józe, jiná jen masážím, třetí se věnuje jen své výrobě šperků, čtvrtá je oddaná svému butiku …
Ve mně vždy nahlodával malý červík, jestli to mé podnikání náhodou nezavání příslovím „devatero řemesel, desátá bída“.

Častokrát jsem o tom všem přemýšlela a snažila se to nějak rozseknout. Rozhodnout se jen pro něco, zúžit svůj profesní fokus. Probírala jsem jednu činnost po druhé, ale vždy to skončilo stejně. Nedokázala jsem ani jednu z nich opustit. Jako kdybych měla čtyři děti, každé z nich by bylo úplně jiné a já neuměla říct, které z nich mám méně ráda. 

A nyní, díky covidu, už mám v tomto svém, dříve velikém dilematu, jasno. Čas a okolnosti, které dopředu neumíme předvídat, odhalili své. Dozrál strom a přinesl plody, které jsem do té doby považovala za neužitečný plevel, který by bylo dobré protrhat.
Díky covidu (respektive díky omezením, které z něj vyplynuly) mi dnes připadá můj čtyř-cestný způsob podnikání jako úplně geniální. Dvě aktivity osobní a dvě aktivity virtuální, z čehož jedna (prodej přes e-shop) se teoreticky může změnit z virtuální na osobní a druhá (jóga) se také může změnit, ale opačně – z osobní na virtuální.

Dnes už vím, že je pro mne lepší mít svůj zdroj obživy rozdělený do několika různých potůčků, než-li spoléhat na jeden velký potok. I velké vody můžou občas vyschnout, může je někoho odklonit, zastavit, přerušit, znečistit.
A ani my nemůžeme vědět, co na nás čeká za nejbližším rohem, za bude zítra, co za týden. Můžou přijít časy, kdy jako teď nebude možné setkávání lidí a padnou aktivity, které jsou postaveny na osobních vztazích. A nebo přijdou události zcela jiné. Může dojít ke kolapsu sítí a vyřadí to ze hry všechny e-shopy a všechny on-line aktivity a naopak jedinou možností bude výdělek tváří v tvář.
Jak jsme teď názorně viděli, může přijít cokoliv a jestli jsme si dosud mysleli, že mávnutím sametového praporu v roce 1989 jsme získali svobodu že odteď máme všechno ve svých rukách, tak to jsme byli na velikém omylu. Žili jsme iluzi svobody. Mohli jsme podnikat a cestovat a napsat na Facebook libovolnou urážku jakéhokoliv politika, ale jak je vidět, v pondělí si ještě myslíme, že můžeme všechno a do konce týdne už nemůžeme po deváté večer ani vystrčit nos z baráku.

Z toho jsem vyvodila svůj osobní závěr: „Dělejme tak, jak dělat musíme. Dělejme to, kam nás nutkavé potřeby vedou. Nenechme se znepokojit tím, že se nám z počátku nedostává logických vysvětlení a potvrzení našeho počínání. Nemusíme z počátku hned všemu rozumět. Nemusíme hned vidět všechny souvislosti a budoucí okolnosti. A také se netrapme, že období sklizně nepřichází tak rychle, jak bychom očekávali. Že zhodnocení zasetých semen je v nedohlednu a dosavadní vynaložená práce se zdá být zatím zbytečná.“

Zní to povzbudivě, že?
A mohlo by se (mylně) zdát, že je těmito slovy posvěcena každá činnost, pro kterou se rozhodneme. Ale není to tak jednoduché. Vlastně je to jednoduché, jen to má jednu podmínku. Je totiž třeba umět rozlišit, který osobní rádce nás k našim počinům vede.

Já osobně znám dva. S oběma jsem se už v životě setkala. Každý už mi v určitém životním úseku šéfoval.
Prvního z nich bych pojmenovala podle mého kultovního seriálu Sex ve městě jako „Pan Božský“.
Pan Božský, Bůh, božství nebo pro někoho také univerzální síla je kompas, který řídí naše jednání s úmyslem, aby bylo ku prospěchu všem.

Konkrétně: 
Chci být cvičitelkou jógy proto, abych mohla pomoci lidem. Aby lidé získali pružnější a tudíž zdravější tělo. Aby získali vědomější vztah k sobě samým.
Nebo:
Chci podnikat proto, abych lidem nabídla výrobky, které jim zlepší život.

A nebo vede mé počínání kolega pana Božského.
Satan, ďábel, pokušitel …
Nebo civilizovanějším způsobem zvané – Ego.
A to nás láká zcela jiným způsobem. Třeba:
Buď cvičitelkou, abys předvedla lidem, jaké máš tělo. Co s ním všechno dokážeš. Jak jsi šikovná. Abys byla obdivovaná.
Podnikej proto, abys vydělala hodně peněz.
Prodávej to, co hodně vynáší.
Kup si tohle auto, aby lidé viděli, že na to máš.

A vrátím-li se zpět na začátek. K tomu, abychom mohli dát plnou důvěru tomu, že to, do čeho se pouštíme, vezme dobrý konec, pak jsem přesvědčená, že to musí být aktivita, která je v souladu s prvním rádcem.
Že to musí být aktivita, která se v nás vynořila z podnětu Pana Božského. 
Nikoliv z podnětu Satana či-li Ega.

Možná visí ve vzduchu otázka. Jde to vždy poznat – od koho to je? Od Božského či od Satana?
Já myslím, že určitě. Už jsem se toho tady dotkla …
Je-li to od Pana Božského, tak je to vždy aktivita, která vede ku prospěchu celku.  Ku prospěchu lidem, přírody …
A je-li to aktivita od Satana, pak je to z největší části ku prospěchu jen mé osobě a vždycky se přitom najde někdo, kdo na to trochu doplatí, na jehož to bude úkor.

 

Zdroj foto: B.W., Pexels.com, film Hrátky s čertem