Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.

K józe jsem se dostala přes osobní životní problém. Impulsivně, ze dne na den, jsem se rozhodla „od všeho odjet“, jak se říká „na blint“ na týdenní pobyt s jógou, přestože jsem s ní dosud neměla žádné zkušenosti. A uplynul týden v Krkonoších a já jsem naprosto přesně věděla, že chci nejen ve cvičení jógy pokračovat, ale že chci být její cvičitelkou. Neuměla jsem to vysvětlit, ale zřetelně a velmi nutkavě jsem cítila, že to má být moje práce.
A tak jsem začala jógu intenzivně cvičit a časem pokračovala i ve vzdělávání. Vystudovala jsem lektorství třetího a druhého stupně a po roce začala samostatně vést svoje lekce.

Cizí smečka …

Ale už na akademii jógy, jsem začala vnímat, že je se mnou něco jinak. Že jsem mezi ostatními studenty i učiteli trochu element odjinud. Jako bych se ocitla v cizí smečce. Například:

• Na přednáškách jsem nedokázala jako ostatní bez výhrad přijmout fakt o existenci minulých životů, o kterém se v józe mluví se stejnou samozřejmostí jako na základce o existenci násobilky.
• Také mi přišlo divné, že všichni účastníci školy jsou tak sluníčkoví, pozitivní a že mluví strašně potichu.
• Nechtěla jsem s ostatními zpívat mantry, protože jednoduše nemám hudební sluch. Styděla jsem se zpívat nahlas. Ostatní byli zřejmě tak na výši, že pocit ztrapnění nebyl pro ně vůbec důležitý.  A tak jsem najela na starou dobrou osvědčenou techniku ze školních let – jen otvírat pusu nebo zrovna muset odejít na záchod nebo mávat s mobilem „Promiňte, volá maminka, je to moc důležité“.
• Šílela jsem, když po dopoledním studiu ještě v jednu hodinu nikdo neměl potřebu jít na oběd. Mne tedy duchovní strava hlad nezahnala.
• A když už jsme byli konečně v restauraci, tak já s vidinou, že budu zase o hladu celé odpoledne, si objednala pořádné jídlo s masem. Všichni ostatní byli pochopitelně vegetariáni a můj výběr s výrazem „však ona k tomu také jednou dospěje“ shovívavě tolerovali. Jejich nejoblíbenější téma u stolu bylo, jak stejně nejlépe chutná samotná rýže. Ps. ale nikdy si ji nedali.
• Objednat si v této společnosti po obědě pivo nebo dokonce víno mi přišlo velmi troufalé a kompromitující. Všichni pochopitelně pili jasmínový čaj. (Zelený ječmen tehdy ještě nebyl v kurzu.) Časem jsem to vyřešila zbabělou, ale účinnou lží, že se scházím s kamarádkou, a zatím jsem sama chodila do jiné restaurace a popíjela tam v klidu vínko.

Ale hlavně … Největší dilema, které jsem zažívala, pramenilo z toho, že všichni ostatní básnili o tom, jak buď byli, nebo budou a nebo je to jejich největší sen …

…  odjet do Indie!

Mne už jenom samotná představa Indie naháněla hrůzu. Už se vidím, jak bych s blížícím se termínem odletu začala vyšilovat … už měsíc, už týden, už pozítří, už zítra … A určitě bych si tímto stresem před akcí uhnala nějaké nachlazení, bolesti zad nebo zubů.

Vždyť já bych tam vlastně ani nedoletěla! Letadlo velmi špatně snáším a moje maximum je dvouhodinový charter do Řecka. A i na to potřebuji půlku Lexaurinu.

A i přesto, že všichni dnes šílí po cestování, tak já přiznávám, že mám strach. Že mě děsí tak veliká vzdálenost od domova. Že neznámá místa a nejistota ve mě vyvolávají negativní pocity. Dále mě straší špína, bída, riziko střevních potíží a dalších nemocí, které tam na mne mohou číhat. A hlavně … prostě se mi tam vůbec jet nechce! 

A jsem proto špatná cvičitelka jógy?
Ano? Ne? Nevím.
Asi ano!

Ano, byla jsem si jistá, že Ano! Každý správný cvičitel jógy přece musí (a touží) jet do Indie a cvičit tam v ašrámu. Čím více jsem se o to zajímala, četla a poslouchala zkušenosti těch, kteří tam byli, tak tím více se rozevíraly pomyslné nůžky mezi tím „nechci tam jet“ a „měla bych tam jet“. Připadala jsem si jako podvodnice, která se vloudila mezi jogíny nebo přinejmenším ustrašená bábovka, která by měla vrátit diplom.

Ale vyřešilo se to!

V době mé nejhlubší krize a největšího vnitřního rozporu, jak to tak v životě chodí, mi osud přihrál do cesty něco, co tohle obrovské a stále více narůstající dilema vyřešilo. A to metodu archetypů 8 stylů. Ano, píšu o ní často, ale to proto, že je v mém životě skutečně všudypřítomná. A v případě mého bytostného problému s vedením lekcí jógy mi přinesla jednoznačné a okamžité vysvětlení. A tím pádem neskutečný pocit úlevy a vysvobození.

Pochopila a rozšifrovala jsem samu sebe, svou podstatu a tím pádem jsem překvapivě objevila, že můj styl, moje podstata, je na hony vzdálena stylu lidí z jógové akademie. Jak strašně se mi ulevilo!
Samozřejmě že mi i předtím lidé říkali, abych na to nemyslela, abych to neřešila, že to není důležité. Ale to mi nestačilo. Nesmysli na něco je chabé řešení. To nefunguje. Spolehlivé je pouze jediné – a to porozumět tomu – proč se mi věci dějí.
A to se právě stalo. Já to pochopila. Ti všichni lidé kolem jógy se nacházeli (nebo chtěli nacházet) ve stylu avantgardním.  A já bohužel byla mezi nimi naprostá „mimozemšťanka“. Já byla naprostý protipól. Nebe a dudy, černá a bílá. Já se totiž nacházím ve stylu Okázalém.

Avantgarda má ráda staré národy, přírodu, naturálnost, zemitost, intuici, esoteriku a duchovno. Její široké srdce tohle všechno miluje bezvýhradně a nějaký pocit nepohodlíčka v Indii rozhodně nemůže její dobrodružné plány zhatit. Možná právě naopak.

A okázalá žena je v tomto světě velmi nejistá. Jak má přiznat „bez ztráty kytičky“, že potřebuje komfort. Že se v hotelovém pokoji neobejde bez pohodlné postele, teplé sprchy a ledničky (nejlépe s minibarem). Jak připustit, že jí k jídlu nestačí něco uplácaného na koleni, banán a zelený čaj. Jak nezapřít, že má strach a že vůbec nechce celý den stát na hlavě nebo meditovat.
Přiznávám, že bych na dovolené mnohem radši chodila po městě, popíjela kávu v kavárnách, ochutnávala místní sladkosti a navštívila spousty obchodů s hedvábnými látkami, boty, parfémy a šperky.

Ulevilo se mi!

Heuréka! Hurá ! Sláva !
Nejsem špatná, že jsem se necítila dobře mezi avantgardní jógovou skupinou. Nejsem špatná, že mám ráda maso a víno. Nejsem špatná, že nechci jet do Indie! Nejsem zhýčkaná a zmlsaná. Nejsem horší člověk a už vůbec ne horší cvičitelka. Jen to prostě mám jinak!

A protože je moje podstata jiná, tak i moje vedení lekcí bude jiné. Moje jóga nebude ortodoxní, nebude taková jako u někoho, kdo jezdí do Indie. Já ráda pracuji a cvičím přes hmotu, přes tělo než přes energie a velejemné techniky. Moje cvičení bude zase naopak obohacené mými zkušenostmi. A každý cvičitel k sobě přitáhne lidi, kterým právě ten jeho způsob vedení vyhovuje.

Dnes už vím, že nemusíme dělat věci, které nechceme, jen protože by se to mělo, protože to tak obvykle bývá, protože to tak dělá většina. I kdyby to tak dělali naprosto a do jednoho úplně všichni, tak vy zrovna můžete být první, který to udělá jinak, po svém.

Věci nepřestanou dávat smysl, když je budeme dělat jinak než se to obvykle dělává. Naopak, tím ten smysl možná dostanou. Protože smysl všemu dáváme my!