Mám ráda příběhy lidí, kteří se nebáli udělat ve svém životě změnu. Třeba opustit zaměstnání, které sice skýtalo určitou míru jistoty, ale nenaplňovalo touhu jejich srdce. Při poslouchání těchto příběhů zažívám velmi podobné pocity jako dříve při sledování pohádek s dobrým koncem. Takové to hřejivé uspokojení, že se zase další člověk nebál naplnit svůj sen, že do toho dal všechnu svou víru a že to nakonec dobře dopadlo, že je teď šťastný a posílá svůj příběh dál.

Zajímavý je pro mne ale ještě jeden fakt. A to ten, že většina těchto příběhů, které jsem kolem sebe vyslechla, mělo velmi podobný začátek. „Pracovala jsem jako referentka. Pracovala jsem jako účetní. Pracovala jsem jako asistentka. Zkrátka – pracovala jsem jako „kancelářská“ a to především v ekonomické sféře.“ (Stejně jako já před mnoha lety.) Rozhodně tím nechci tvrdit, že by úředníci nemohli být šťastní. Chci jen upozornit na to, že v tak složitém, byrokratickém a na zisk orientovaném světě, jaký jsme si dnes v západní společnosti vybudovali, je třeba přespříliš kancelářských profesí. A že se z nich, bohužel, stalo takové jedno velké propadliště lidí, kteří ve snaze vydělat peníze, v něm uvízli jak mouchy v síti!

A právě jeden z těchto příběhů jsem zaslechla nedávno v rádiu. Paní vyprávěla, že pracovala jako účetní a že se jí narodil první vnuk. A právě díky němu si uvědomila, jak ten čas letí, a že už ho vlastně nechce marnit v zaměstnání, které ji vůbec nebaví, a že by chtěla zkusit něco, co odjakživa milovala, a tak začala vyrábět a prodávat jakési luxusní zákusky. Nejvýstižnější z jejího vyprávění pro mě ale byla věta: „Uvědomila jsem si, že vlastně ještě nejsem tak stará, abych nemohla začít s něčím novým!“

A právě tahle věta mě přivedla k zamyšlení. Kolik let je pozdě?  A kolik let není pozdě? A je vůbec nějaký věk, kdy už je pozdě? 

A protože paní říkala, že je velmi mladá babička, tak jsem odhadovala, kolik že jí může být? Pětačtyřicet? Možná. A to je moc? A nebo málo?
Možná, že je vám míň, ale možná že je vám také víc. Možná padesát, pětapadesát, možná šedesát, pětašedesát … A víte, že je to vlastně úplně jedno. Protože vzhledem k faktu, že máme na svůj život vlastně jen jeden pokus, tak nemůže být nikdy pozdě. Nikdy totiž nebude příhodnější doba, než je dnešek. V kombinaci jediného životního pokusu a toho, že minulost je pryč jak roztátý jarní sníh, tak není žádná lepší možnost, než udělat změnu právě dnes. A v tomto úhlu pohledu je vlastně druhotná a nedůležitá otázka, kolik mi je zrovna let. Jestli mi je třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, či více. Na změnu pod vedením svého srdce nikdy není pozdě.

Ano, miluji tyhle příběhy. Příběhy, jak se z účetních staly lektorky hormonální jógy, prožitkového tance, výtvarnice, blogerky a cukrářky. Odvaha totiž není to, co ve filmech předvádí Bruce Willis, když bojuje za záchranu civilizace. Odvaha je to, když se rozhodneme věřit svému srdci a udělat krok do neznáma!

Ono taky – nač vlastně čekat? Na další život? Na to, že se znovu narodíme a zkusíme všechno znovu? No nevím. Přestože nic nezavrhuji a pojem nesmrtelnost duše se mi líbí, tak stejně říkám – raději se na to nespoléhejme a udělejme vše, co můžeme teď, dokud jsme tady, v tomhle životě. Nevěřím v „game over“. Věřím v „právě teď“!