Na našich společných rodinných dovolených má právo si každý říci, kam by chtěl, aby se jelo na výlet. Starší děti preferují jeskyně a kešky, mladší děti hlavně, aby tam bylo hřiště, muži pivovary a muzea veteránů (viz článek zde) a ženy hrady, zámky a skanzeny … a tak se stalo, že na naší poslední dovolené v Jeseníkách můj švagr, jehož zájmem a povoláním je stavebnictví a architektura, navrhl: „Pojeďme do Tančírny.“
Znělo to zajímavě, ale pod tímto pojmem se mohlo skrývat ledacos: zajímavá moderní stavba, historická památka, ale klidně i skalní útvar … Bylo nám ale vysvětleno, že se nejedná o žádný přenesený význam slova, nýbrž o skutečnou budovu určenou k tanci.
Tak fajn, tím pro mne lépe. Zadali jsme tedy slovo „Tančírna“ do navigace a vyrazili.
Cestě jsem nevěnovala příliš pozornosti. Z temné oblohy plné hustých mraků padaly kapky deště a já byla na sedadle spolujezdce, v teple interiéru našeho auta, ponořená do svých myšlenek.
Z poklidného rozjímání mne vytrhl, a to doslova, až hlas navigace oznamující konec trasy. Jsme u Tančírny. Tak jsem tedy zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe.
„Váš cíl je zde!“
Na tom by nebylo zas až tak nic divného …, kdybychom se ovšem nenacházeli uprostřed lesa. Na místě, které vypadalo jako odpočívadlo pro houbaře. Otevřela jsem dveře auta, přetáhla si kapuci své šusťákové bundy přes hlavu a vykročila rozbahněnou cestou.
Nevěřila jsem svým očím … Přede mnou se, uprostřed vlhké, vysoké lesní zeleně, nacházela secesní Tančírna!
Tančírna v lese byla pro mne takové zjevení, že kdybych bývala viděla perníkovou chaloupku nebo chaloupku na kuří nožce, tak by mi to připadalo přirozenější.
Byla opravdu krásná. Velká, ale ne megalomanská. Elegantní, ale ne okázalá. Uzavřená, ale přesto vzdušná. Noblesní, ale zároveň přírodní. Nově zrekonstruovaná, ale s respektem k původnímu vzhledu.
Ale to, co mne uchvátilo nejvíce, se netýkalo jejího vzhledu, nýbrž samotné její podstaty. Nešlo o to CO – NÝBRŽ – KDE.
Tančírna by se dala očekávat ve městě, na náměstí, na zámku … Vlastně kdekoliv, jen ne v lese.
Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Nevnímala jsem ani déšť, nesledovala jsem ani zbytek rodiny. Prohlížela jsem si Tančírnu s takovým nevěřícným úžasem, jaký jsem viděla naposledy u Louise de Funèse coby strážmistra Cruchota ve filmu Četník a mimozemšťané, když na louce spatřil přistávat létající talíř.
Stála jsem totiž tváří v tvář něčemu, co v mém vnímání převyšovalo svou běžnou funkci. Podobně jako u egyptských pyramid tušíme, že jde o víc, než jen o šikovně vyskládané kameny, do nichž měly být uloženy ostatky panovníka.
Už jen z obdivného podhledu zpod schody jsem cítila, že tohle tedy nebude jen tak obyčejný dovolenkový výlet, žádná v pořadí desátá pamětihodnost, která se vám s návratem domů vykouří z hlavy.
Vydala jsem se tedy schodištěm vzhůru, procházela dlouhou terasou a nakonec vešla dovnitř. Díky nevlídnému počasí zde bylo liduprázdno. Jen u klavíru se nacházel zamilovaný pár, muž na něj hrál a žena ho láskyplně pozorovala. Já si sedla na jednu z prázdných židlí a nechávala v sobě rozkošatit a zároveň usadit a roztřídit expanzivní bohatost pocitů, kterou ve mně tohle místo probudilo.
Co mi tahle Tančírna jen připomíná?
Mám to na jazyku. Znám to.
Jde ale spíše o něco nehmotného. O princip. O pra-vzor …
Jde o absurdnost umístění?
Jde o zdánlivou neslučitelnost, která je ovšem ve výsledku krásná.
Takový princip krajiny s nábytkem.
Věci na místech, na kterých je nečekáte.
Klavír uprostřed pole.
Tančírna v lese.
Obrazy Salvadora Dalího.
Něco je jinak.
Krásně jinak.
Připomnělo mi to princip, který je mi důvěrně známý. Princip neobvyklosti.
Princip chození neprobádanými cestami, zkoušení a pouštění se do věcí, které se obvykle nedělávají.
Sedím v Tančírně a jako bych seděla „sama v sobě“. Bodejť by mi to tady něco nepřipomínalo? Tahle budova je pro mne přece zhmotněním toho, co ve mně nějak celoživotně žije, co je tématem mých aktivit, mého podnikání, mých článků …
Když jsem se v roce 2000 rozhodla podnikat, říkali mi, že to nelze, když mám malé dítě a nemám žádné úspory. Že se to tak nedělá …
Že nejde podnikat bez velké půjčky.
Že není žádný prostor v centru města s levným nájmem (a vida, já si ho našla za stovku měsíčně).
Později, že nemůžu se svým sortimentem uživit velký obchod na pěší zóně (a vida, vydržela jsem tam čtrnáct let).
V době počátku internetového obchodování mne varovali, že se oblečení nebude tímto způsobem dobře prodávat, protože lidi si ho potřebují vyzkoušet (nakonec to byla moje vůbec nejvýnosnější aktivita).
Že není dobrý nápad budovat si studio jógy na vesnici (a také už funguje více než deset let).
Podobně divné se na vesnici zdálo i mé stylové poradenství. (Když ženám pomůžete najít jejich styl, tak si přece za vámi zajedou odkudkoliv.)
A ještě mě napadá i má forma psaní prostřednictvím Stylového.blogu pro předplatitele. Sama jsem si ji vymyslela a také dobře prosperuje …
Stačí … nechci zde dělat výčet svých aktivit.
Chci jimi jen dokumentovat to, co mi budova Tančírny nádherně a monumentálně potvrdila, že existují věci, které se vymykají zvyklostem, často by se dalo říci až logice, a přesto skvěle fungují.
Nebo ještě lépe: Okouzlují právě svou neobvyklostí.
Kolik najdete Tančíren uprostřed lesa?
Naši návštěvu ještě zakončujeme v místní kavárně (vždy je dobré k zážitkům smyslů připojit ještě zážitek chutě. Miluji kavárny a bistra zámků, muzeí, galerií a Tančírny …) a pak už se pomalu ubíráme k autům a míříme směr chalupa.
Nevím, jak u ostatních, ale ve mně tento výlet doznívá ještě velmi dlouho.
Prakticky až doteď, jinak bych o tom nepsala tento článek.
Článek, ve kterém jsem chtěla sdělit to:
- Že není třeba se bát realizovat věci, které ještě nejsou odzkoušené, které nikdo jiný nedělá. (Aspoň nebudete mít konkurenci, což je super, ne?)
- Že když TO dosud nikdo nedělá, tak že TO rozhodně neznamená, že je TO nesmysl, že by TO nemohlo fungovat.
- Že na prstech jedné ruky bych spočítala skutečně zajímavé nápady, originální obchody, jedinečné výrobky, služby …, věci, které vás vezmou za srdce.
-
Většinou lidé (právě naopak) dělají jen stále dokola to, co už tu stokrát je. Opakují to, co vidí – bez osobního vkladu.
-
Řekla bych, že neexistují věci, které by nemohly fungovat. Existují jen věci, pro které zatím nebyla vytvořená žádná škatulka.
- Je přece dobrodružné objevovat neprobádané cesty.
- Nechť je tedy Tančírna v lese symbolem, že všechno je možné, že kdokoliv může cokoliv, věří-li ve smysl svého počínání.
Winter in Paris 