Užívala jsem si svoje první podnikání. Radovala se ze své nezávislosti. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jaké zboží nakupovat, jaké nenakupovat, jaké dávat ceny, jak se mám chovat k zákazníkům, jak se tvářit, jak se netvářit … Nikdo mi ale také nedával každého patnáctého plat …. ale o tom nechci psát, s tím jsem počítala ..
První rok byl těžký (druhý také), ale dokázala jsem se uskromnit a za vydělané peníze nakupovala další zboží.

„Brzy se to otočí, brzy se to začne vracet“, říkala jsem si.
Co ale na mne začalo doléhat byly řeči zákaznic:
„Škoda, že nejste někde více v centru, někde na pěší zóně. Máte to tu krásné, to by si zasloužilo lepší prostor…“

Ano, těmto řečem se nedalo vyhnout. Ať byl obchůdek (bože, jak nemám ráda slovo obchůdek! Nemám vůbec ráda zdrobněliny, ale tady slovo obchůdek sedne) jakkoliv krásný, pořád byl jenom na chodbě v knihovně. A začala jsem to slýchat stále častěji. A protože zákaznice nevykážete z obchodu ven, ty musíte poslouchat, hlodalo to ve mně čím dál tím víc. Ale již mírně poučena životem, že správné věci přijdou, jsem nezačala zoufale poptávat místní mafiány, které si jako ve hře „Monopoly“ rozebrali obchody v centru Kladna. Začala jsem jen chodit s očima dokořán. A protože kdo věří, dočká se, i já jsem jednoho dne šla náhodou kolem krásného obchodu na rohu pěší zóny a náměstí a uviděla majitelku, kterou jsem letmo znala. Zrovna stála před tím krásným obchodem a něco řešila.
Oslovila jsem ji a ona na otázku:
„Jak se daří?“, odpověděla:
„Ale nic moc. Zrovna mi dali dlouholetí nájemníci z krámu výpověď.“
A to byla pro mě výzva!
„Tak nikoho nehledej, já to beru!“
Vypálila jsem z čistého nebe a rozhodla jsem se během vteřiny. Tenhle krásný prostorný, rohový obchod se čtyřmi výlohami bude můj! A byl. Do dvou měsíců ho předchozí provozovatelé opustili a já se do něj během jednoho víkendu přestěhovala. Nájem byl sice vysoký ale ne zase tolik, jak to na pěších zónách bývá zvykem. A také už jsem měla rok zkušeností, že se vždycky něco prodá. A když se budu snažit a když je to hlavní třída … Věřila jsem ve svoje dobré rozhodnutí, věřila jsem v náhody a v dobré konstelace. A taky v to, že když skočíte, tak poplujete.  Věřila jsem v pud sebezáchovy a motto „cestou se vše naučíš.“ Věřila jsem, že svět přeje odvážným. Nic jsem zbytečně neprotahovala, nic jsem příliš nepromýšlela. Zboží tak jak leželo, jsem jen přemístila do nového prostoru. Na případné úpravy a změny bude dost času až se trochu rozkoukám. Nebudu zatím do ničeho investovat.

A bylo to správné rozhodnutí. Prostor jsem postupně vyšperkovala, vkusně a jednoduše vybavila a užívala si svůj krásný a luxusní obchod. Nikdy jsem ale neinvestovala do věcí, které bych si nemohla odnést. Nebyla jsem ve svém. Přestože by někdo mohl říci, že jsem se pouštěla do věcí bezhlavě, vždy jsem uměla odhadnout a minimalizovat riziko.  (Jedinou věc, kterou jsem si neodnesla, když jsem obchod po letech zavírala, byla výrazná a působivá sytě růžová stěna. Ale to už předbíhám …)

A tak jsem prodávala a vyráběla a těšila se z nových možností. A vyšší nájem? Ten mě samozřejmě nepoložil. Neříkám, že to bylo jednoduché. Postupem času se dokonce zvyšoval. Byly měsíce, kdy jsem byla s platbou v prodlení. I ve větším prodlení :-) Ale vždycky jsem to nějak ustála. Byla jsem šťastná. Splnila jsem si svůj sen. Klidně můžu pyšně říct, že to byl nejkrásnější obchod na Kladně. (Možná nejenom na Kladně .. :-)