Tímto článkem děkuji za důvěru žen, které u mne kdy byly na poradenství, které se chystají, i těm, které to teprve plánují.
Zcela upřímně. Vždycky jsem měla (a stále mám) ze služeb stylistů velký strach. Sama bych se bála – jen tak se někomu svěřit. Měla bych obavy z toho, že mě stylista vůbec (ale vůbec) nepochopí, že mi bude vnucovat věci, které se mi ani za mák nelíbí, a že za celou tu srandu ještě budu muset nakonec zaplatit velké peníze.

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.

Rčení cítit se ve své kůži zná každý, ale kdo přesně ví, jak to vlastně v té cizí kůži vypadá? Já mám něco lepšího. Něco, co každý z nás zažil. Cítit se ve svých botách!
Na botách totiž záleží více než si myslíme a než jsme ochotni připustit. Na botách záleží dokonce víc než na oblečení.
Určitě se vám to už někdy stalo. Pocit zvláštní nejistoty. Pocit, že vám cosi chybí nebo přebývá. Že dnes nějak nejste ve formě. Že se neumíte dobře vyjádřit. Jako kdybyste byli z nepochopitelných důvodů agresivnější nebo naopak zakřiknutější. Můžete mít bůhvíproč horší náladu. Nebo že nelze umlčet pocit, že něco nesedí, tak jak by mělo. Že se zkrátka necítíte dobře a nevíte proč?

Nemá-li žena ve svém stylu dokonale jasno, tak se velmi často stává, že barvy, které se jí líbí a barvy, které jí sluší, nejsou jedny a totéž.
Obliba a slušivost jsou totiž dvě různé kategorie.
Jsou to dvě různé oblasti našeho života.
Obliba a slušivost se mají k sobě jako jablka k hruškám. Také nerostou na stejném stromu.
Obliba a slušivost jsou jako Emoce versus Genetika.

„Jsme krásné! Jsme každá jinak krásné! Jsme každá osmkrát jinak krásné.“

Vždycky jsem pracovala se ženami, s oblečením a s barvami. Ale něco mi do skládačky kompletního stylového poradenství pořád chybělo. Nevěděla jsem přesně co, ale věděla jsem, že to něco určitě existuje. Ale když věříte na správné informace ve správný čas, tak se musíte dočkat.

Syndrom deseti růžových rtěnek by se také mohl jmenovat syndrom deseti červených nebo oranžových rtěnek, klidně i deseti zrzavých barev na vlasy nebo deseti stejných černých triček …. “
A celé to obvykle začíná tím, že jednoho krásného dne zahlédnete nějakou ženu, která se vám líbí a v tu chvíli víte přesně, že: „Chcete vypadat přesně jako ona!“ A vůbec nezáleží na tom, zda je to celebritka českého či mezinárodního „rybníka“ nebo jen vaše sousedka či náhodná kolemjdoucí.

Legíny jsou návykové. Jakmile se do nich jednou navléknete, můžete se v tom okamžiku stát obětí závislosti. Jejich největším bonusem je to, že jsou pohodlné. Na rozdíl od sukní a kalhot, vlastně v podstatě od všeho ostatního, nikde nic neškrtí, nic netlačí, snadno trefíte velikost … a když ne, tak se to prostě poddá.

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)

A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.

A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.

Tak tahle otázka mi bleskne hlavou vždycky, když vidím někoho s nápisem přes celá prsa nebo záda. Mám chuť se zeptat: „Kolik vám platí za to, že na sobě nosíte logo?“ Asi by na mě vytřeštil-a oči …
Mohla bych se taky zeptat jinak: „Kolik vám platí za to, že se sebe děláte billboard?“
Nošení log se totiž tak vžilo, že už si nikdo neuvědomuje tu absurditu.