Přiznám se, že když jsem po letech znovu uviděla pohádku Kocourek Modroočko, tak mi ukápla nostalgická slza. Jedna slaná kapka nabitá emocemi. Jedna kapka za všechno. Za mé dětství, za herce, kterým bylo tehdy dvacet a dnes je jim šedesát, za úžasné písničky Marka Ebena, za krásnou prostotu tehdejších pohádek, kde se s minimem prostředků a efektů vykouzlily velké příběhy. I za podbízivé, překolorované a ukřičené pohádky, které se vysílají dnes.

Pohádka vznikla v roce 1981 v ostravském studiu podle literární předlohy spisovatele Josefa Koláře Z deníku kocoura Modroočka. Děj je prostý. Dosud spokojeně, u svého páníčka, žijící si malý kocourek Modroočko se postupně setkává s různými kočkami z okolí. A ty ho, každá podle svých zkušeností, zasvěcují do života.

Ptáte se – a jak tohle může souviset se stylem a oděvy?

Jak už jsem naznačila v trochu teskném úvodu, tato pohádka je studiová, s opravdu minimem výrazových prostředků. S minimem dekorací, kulis a kostýmů. A jak je něčeho – čehokoliv – minimum, tak je třeba o to více přemýšlet, aby tohle minimum obsáhlo maximum efektu, aby sdělilo vše, co sdělit má.  Když máte neomezené finance a za vámi stojí zástup švadlen a garderobiérek, tak není žádné umění vykouzlit dokonalou slečnu kočku. Ale když je to pohádka prostá, studiová, padesátiminutová, ostravská (nic proti Ostravě), tak to chce opravdu zapojit veškerou fantazii a představivost. A právě to mne přimělo napsat tenhle článek. Chci vám na příkladu pěti hlavních kočičích aktérů ukázat, jak každá drobnost, každý detail definuje osobní styl. Jak na to, co chci ze sebe světu ukázat, stačí jeden nebo dva prvky.

Začnu ústřední postavou – kocourkem Modroočkem (Tomáš Juřička)

Je to nevinné, naivní a důvěřivé koťátko, které dosud nic neví o životě. Dostává pravidelně stravu i lásku.
A tyto vlastnosti jsou skrze jeho kostým definovány – krátkými kalhotami s laclem a malůvkami na nich.

Krátké kalhoty (nad kolena, až do poloviny stehen), podobně jako kalhoty s laclem – vyjadřují energii chlapectví, uličnictví, až rošťáctví. Energii, která ještě do dlouhých kalhot (do zralosti) nedorostla.
Malůvky na oblečení výše uvedené jen utvrzují. Malůvky a kresby na oděvech také ukazují na cosi ještě nedospělého, nezralého, na nepřijatou dospělost. (Milé dámy, pozor na to. Na všechno – na krátké kalhoty, na lacl i na kresbičky.)

Druhá do hry vstupuje kočka Zelenoočka
(Markéta Fišerová)

Zelenoočka je kočka dospělá, zkušená, protřelá a smyslná. A přestože zažila mnohá zranění na těle i na duši, tak neztrácí víru v lásku.
A ty vlastnosti jsou skrze její kostým definovány – barvami – černou a červenou a mašličkou na krku.

Základní barva černá – vyjadřuje sílu, smyslnost, ale i temnou zkušenost. Červená, obzvlášť na spodní části těla (na punčochách), vyjadřuje pudovost, temperament a schopnost jít do akce.
Jejich vzájemná kombinace – černo-červená – je jedna z vůbec nejsilnějších. Je to setkání dvou významných živlů, je to jako hřmění hromu, je to přímo pekelná kombinace. Je to sousedství čerta a ďábla.
A pokud ji i vy nosíte – ustojíte to? Je vám v tom opravdu dobře? Protože jestli ne, tak jednu z nich vyměňte. Pravděpodobně tu červenou.
Mašlička na krku –  mašlička obecně je prvek oblých tvarů. A co je oblé, to je ženské, jinové, samičí. Mašlička, ačkoliv se zdá být nepatrná, hovoří silnými slovy. Mašlička na krku je smyslná, koketní, hravá, vášnivá.

Třetí aktér je Bělovous Zrzunda
(Jiří Schwarz)

Bělovous Zrzunda je takzvaný kocour elegantní. Je to kočičí seladon známý v širokém okolí pro svůj vytříbený vkus, ladné držení těla a noblesní chování. A tohoto efektu bylo docíleno skrze: bílou šálu, bílé manžety a rozhalenku.

Bílá šála hovoří jasnou řečí. Je to symbol nejvyšší možné elegance. Neupjaté, velkorysé, šarmantní a okouzlující. Dlouhá bílá šála se za svým nositelem vine a poletuje, čímž rozšiřuje jeho charisma do prostoru.
Bílé manžety zase říkají – jsem natolik noblesní, že se rozhodně nebojím bělostné čistoty.
Široká rozhalenka je symbolem otevřenosti. Odhalený hrudník značí schopnost otevřeně a upřímně se vyjadřovat – od plic, od srdce. Nebát se o sobě dát vědět. Žádná upjatost a úzkoprsost.

Čtvrtý hrdina přichází – kocour Natrhouško
(Marek Eben)

Natrhouško je nejobávanější kocour v okolí. Je to největší bojovník. Ovšem na druhou stranu za svými silnými řečmi skrývá křehký cit ke kočce Zelenoočce. (Tak to chlapi prostě mívají :) Pro snadnou identifikaci jeho charakteru bylo použito těchto prvků: černý svršek, červená maska na oči, vysoké boty, pás kolem boků.

O síle černé a červené jsem již psala výše. Je to silný, až přehnaně vygradovaný kontrast.
Maska na oči má tak trochu připomínat Zorra mstitele a navíc každá maska je tak trochu úschovna své duše. Maska překrývá skutečnost. Znesnadňuje pohled dovnitř. Maska prostě maskuje.
Vysoké boty značí (často až vynucují) autoritu a respekt. Vzpomeňte na důstojníky a vůbec na vysoké vojenské šarže.
Pás kolem boků je zajímavý akcent. Připomíná mi španělské toreadory. Boky jsou sídlem pudů, síly a živočišnosti. Takže jejich zdůraznění – omotáním provazů – má tyto dominantní, mužské projevy ještě zesilovat.

Poslední hrdinkou je kočka Kiki
(Veronika Gajerová)

Kiki je nezkušená a trochu rozmazlená kočička. Prská kolem sebe, ale ve skrytu duše je bázlivá a hledá svého ochránce. Tyto její vlastnosti jsou zřejmé především díky jejímu kompletně bílému kostýmu.

Bílá barva – je to, co vyjadřuje čistotu, cudnost a nevinnost. Takovou jakousi dosavadní „neušpiněnost“. A možná víc než šaty o těchto vlastnostech vypovídají bílé punčochy a boty. Protože nohy jsou „blíže k zemi“ a tím, co na nich nosíme silněji vyjadřujeme svoji podstatu. (To, jestli nosím martensky nebo baleríny, kalhoty nebo sukni – řekne o mne víc než to, jestli nosím bundu či sako.)
Bílé – od pasu dolů (kalhoty, punčochy, sukně) – jako by jinými slovy říkalo: „Klidně můžu nosit bílou, protože si jen tak někam nesednu!“

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
A můj závěr zní takto: „Je dobré vědět, že vše, co si na sebe oblékneme, obujeme a navěsíme, o nás něco říká. A v ideálním případě, by se to mělo shodovat s tím, co skutečně o sobě světu chceme sdělit.“