Jistě znáte ten notoricky známý příběh lásky: osudem zkoušená Jana Eyrová dostala nabídku k sňatku od svého zaměstnavatele, bohatého majitele panství Edwarda Rochestera. A právě v tomto momentu děje mne cosi zaujalo. Edward se v návalu zamilovanosti a euforie Janu chystá zasypat rodinnými, velmi drahými šperky …. a v tu chvíli to přijde. Jana pronese větu, kterou jsem si dovolila použít jako nadpis mého článku:
„Šperky se pro Janu Eyrovou nehodí.“

Kdo Janu nezná, ten by mohl namítnout, že jen dělá drahoty, ale ti ostatní vědí, že to myslí vážně. Jana totiž zastupuje fenomén ryzího charakteru, vzácnou kombinaci skromnosti, upřímnosti, síly a pokory, kterému je třeba se s úctou poklonit. Jana se nenechala zlákat oslepující září diamantů, protože dobře věděla, co jí sluší, kým je, a především – kým není. (A je to vlastně i to, co já nazývám stylovým sebepoznáním a ženám k němu dopomáhám.) A vzápětí následovalo jedno z nejtrefnějších připodobnění, jaké jsem kdy slyšela, nebo četla. Přesné, moudré a výstižné vysvětlení, proč některým ženám šperky prostě nesluší:

„Proč pozlacovat ryzí zlato?“

Možná, že k těmto ženám také patříte. K té (a rozhodně ne nemalé) skupině, která si může připadat tak trochu divně. Stojí před zrcadlem – doma, nebo v obchodě s klenoty či bižuterií. Právě si nasadila krásné náušnice, náhrdelník …, ale jaksi to není ono. Mohou to být dokonce ty stejné šperky, které tolik sluší kamarádce, sestře …, Ale na ní samotné vypadají, přinejlepším tak nějak všelijak …, rozhodně ne dobře.
Čím to je?
Prosím, zahoďte myšlenky typu, že nejste dost hezká, elegantní, nebo že šperky neumíte nosit. Zahoďte myšlenky na jakoukoliv druhořadost. Protože – a nebojím se toho tvrzení – často bývá opak pravdou.

…

Jmenovala jsem šperky, které nosíme u obličeje, ale ten samý pocit můžeme mít i s ostatními, s náramky a prsteny. Je tam jen jeden rozdíl. Ten, že u prvků, které máme blízko obličeje, je všechno víc vidět. Jak jsou věci či efekty blíže obličeje, tím jejich vliv na nás stoupá. Nevhodný styl prstenu nám prostě neublíží tolik jako nevhodný styl náhrdelníku.

…

Místo, aby šperk vyzdvihl ušlechtilost obličeje, zesílil barvu očí, projasnil tváře a vykrojil rty, tak se stal nečekaný opak. Lesk kamenů jakoby obličej přesvítil, jako by z živé bytosti udělal bezvýraznou a mdle vyhlížející prázdnou figurínu, jako by sebral ducha a naopak přidal jinde, kde to není žádoucí: na věku, na objemu …
Díváme se na sebe a pociťujeme rozpaky. Připadáme si trochu jako vánoční stromeček, který je vlastně také nejhezčí na samém začátku, když s jeho zdobením začínáme, když na něm visí teprve prvních deset, patnáct ozdob. V tu chvíli by bývalo bylo nejlepší přestat, nechat ho být, jenže vždyť jsme sotva začali, sotva jsme z ubrousků vybalili první vrstvu, a ještě nás čeká zbytek krabice … A tak navěšujeme, jak se dá, i když už se zdá, že není kam, že není ani kousek místečka, ale vždy se ještě něco najde …

Takže zklamaně, rychlým odmítavým pohybem ze sebe šperky strháme a vrátíme je, buď na stojany, prodavačce, nebo do šuplíku. Navlékneme si na sebe zpět svůj prostý snubní prsten nebo malinké pecičky do uší a dáme šperkům a novým pokusům zase na nějaký čas pokoj.

Filmových zpracování Jany Eyrové jsem viděla několik, ale nejbližší mé představě o ní je ta naše česká verze.

Naše česká Marta Vančurová, podle mého, ztělesňuje vše, co v sobě nese i knižní postava Jany Eyrové: neokázalý půvab, opravdovost, skromnost, ale i odhodlanost a silné charisma.
No a řekněte: potřebuje tolik ctností ještě nějaké další přikrášlování zvenku?
A to je pro mne zásadní otázka, a totožná s tou, jen jinak položenou, přímo z knihy:
„Proč pozlacovat ryzí zlato?“
Pozlacování zlata je vlastně takové nošení dříví do lesa. Nejen, že je to úplně k ničemu, zbytečná aktivita, ale je to navíc i zmar vynaložené energie.

Zdroj ČSFD.cz
Čtyřdílný miniseriál Jana Eyrová (1972)
podle stejnojmenného románu Charlotty Brontëové

…

Fotku Jany Eyrové v podání Marty Vančurové jsem si vyhledala na internetu a dala si s ní trochu práce. Originální verzi s bílým límečkem jsem nejprve upravila tak, že jsem bílý límeček skryla, čímž se hned ukázal zajímavý fakt. Ten, že jako zdobný prvek, klidně si troufnu říct – jako šperk, funguje cokoliv, nejen kov a kameny, ale i onen bílý látkový límeček. A ten já chválím! Janě velmi sluší.

Bílý límeček je takové podtržítko naší osobní čistoty a ctností.
A kdo tyhle „čisté“ kvality v sobě nemá (mluvím pochopitelně o dospělém věku, v dětství jsme čistí všichni, proto také bílé límečky dětem tolik sluší), tak bude v bílém límečku vypadat nepatřičně, trochu jako v převleku na posledním zvonění.

…

Na dalších fotkách jsem postupně přidávala nebo ubírala šperky. Všimněte si toho, jak žlutý a bílý kov v sobě nesou rozdílné energie.
Zlato, a to i v případě, že je ho co do množství méně, působí mnohem honosněji. Především je zde ale viditelné to podstatné, že čím méně šperku a efektu je, tím Jana – Marta vypadá lépe.

…

Jako úplně nejlepší možnost vyhodnocuji fotku níže, kdy má Jana – Marta na sobě pouze malé perlové pecičky. Ani ty jsem nevybrala náhodně. Perly, respektive jedna perla jako solitér, v sobě snoubí nenápadný půvab lesku, jasu a té úplně nejdokanalejší souvislosti: bohatství uložené kdesi v hloubce – moře nebo člověka.

…

Další známá žena, u které to vidím podobně:

Ač šest fotek, původní je jen jedna – ta úplně vlevo nahoře. Titulní stránka módního časopisu VOGUE, kterou jsem si dovolila počítačově upravit.
Snímek jsem objevila, když jsem před nějakou dobou chystala pro svůj Stylovy.blog pro předplatitele článek o stylu Lady Diany a okamžitě mě napadlo: „Bože, ta je ale přezdobená!“

Tak jsem tedy fotku otevřela ve Photoshopu a začala pomalu ubírat. Kousek po kousku … první řadu náušnic, druhou, třetí … pak i kus náhrdelníku, …. až jsem postupně odmazala úplně všechno. Na poslední, šesté fotce zůstala Diana jen tak. Jen tak bez jakékoliv vnějšího blyštivého efektu. Ozdobená jen sama sebou.
A nebojím se vyřknout odvážné tvrzení, že ač jde o princeznu, tak čím více jsem ubírala, tím lépe a že nakonec jí nejvíce sluší, když vůbec žádné šperky nemá, když je jen čistě sama za sebe.

…

A poslední, třetí žena:
Božena Němcová jako ukázka zlaté střední cesty

Božena Němcová po sobě nezanechala příliš svých portrétů. Nejznámnějším z těch mála je obraz J.V. Hellicha. A já jsem si opět dovolila malou úpravu. Opět jsem mazala …, odstranila jsem veškeré zdobnosti, byť malé – náušnice, jemný řetízek, světlou lesklou podšívku svrchníku i krajku na rukávech.
Co se ukázalo?
Ukázal se rozdíl nepatrný, ale přesto zjevný. Troška zkrášleni Boženě Němcové prospěla. Malá dávka ušlechtilého jasu a ženské zdobnosti vyvážila její osobní ryzost. Bez ní, jen v kombinaci osamocené černé a hladce stažených vlasů, působí asketicky, až smutně.

…

Tři ženy: jedna fiktivní knižní postava, druhá skutečná osobnost 20. století a třetí česká spisovatelka 19. století (vlastně čtyři – čtvrtá je herečka Marta Vančurová) – a všechny spojuje jedno společné: ani jedna z nich nepotřebuje příliš přizdobovat. Každou z nich nejvíce (a nejlépe) zdobí jen vlastní ryzost.

A možná, že je to i váš případ … Oprašte tedy prostý a jednoduchý snubní prsten, vylovte z rodinné šperkovnice jemný řetízek, malé perličky, nepatrný diamant ne o mnoho větší, než samotná ušní dírka a zapomeňte na vše velké a nápadné. Často dokonce postačí jen trocha krajky nebo čistě bílý límeček. Protože proč pozlacovat, co už zlaté je?!