Na konzultacích stylového sebepoznání často zažívám s klientkami jistou vzájemně si podobnou situaci. Děje se tak zhruba v druhé polovině konzultace, když už se styl klientky začíná velmi přesně rýsovat. Žena najednou zpozorní, zamyslí se, obrátí svou pozornost kamsi do minulosti … a pak řekne: „Je to asi náhoda, ale zrovna jsem si na něco vzpomněla …“

Pár minut předtím …

K pochopení vlastního stylu, k onomu vzácnému okamžiku odhalení opony a uvidění sebe samotné, dochází obvykle v momentu, kdy zmíním velmi konkrétní připodobnění. Například: „Ty jsi taková žena z jiné doby. Taková dáma s erbem. Jak z portrétu ze zámku. Nemyslím to vůbec zle, ale ty jsi prostě taková „stará duše“.

Popisuji, co vidím, popisuji její vnitřní obraz na základě toho, co za oděvy a doplňky k ní přikládám, a co jí nejvíce sluší: „Ty se nikdy nebudeš cítit ve svém stylu spokojená, když tenhle svůj zvláštní rys neukážeš. Samozřejmě to neznamená, že máš chodit v princeznovských šatech. Vůbec ne. Žijeme v 21. století, tak se oblékejme prakticky a pohodlně, ale chceš-li být skutečně sama sebou, tak musíš svou noblesní, aristokratickou duši určitým způsobem projevit. Klidně měj na sobě džíny, ale nesmíš zapomenout je doplnit třeba starožitným medailonkem. Ty máš v sobě cosi renesančního. Ty nesmíš tuhle svoji charakteristickou zvláštnost nechat utopit v tuctových, moderních věcech, které nosí každý.“

A jak už jsem v úvodu psala, klientka se zájmem poslouchá, najednou zpozorní, zamyslí se, obrátí svou pozornost kamsi do minulosti … a pak řekne: „Je to asi náhoda, ale zrovna jsem si na něco vzpomněla …“
Povzbudím ji, aby pokračovala, protože vím, že náhody neexistují. Existují jen logikou nevysvětlitelné souvislosti.

„Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi, když jsem ještě byla malá, byla s rodiči na dovolené, a potkávala jsem tam v hotelu jednu ženu. A nemohla jsem z ní spustit oči. Dodnes si ji pamatuji … Měla tmavé vlasy, vysoký, vznešený účes a krásný šperk. A takový záhadný, neobvyklý výraz … a krásné držení těla. Dodnes mám její obraz před sebou. Tolik se mi tehdy líbila …  Zvláštní …“

Vůbec to není zvláštní, myslím si ..
Naopak – je to velmi typický moment. Jako když se mraky rozestoupí a zábleskem vysvitne slunce. Jako když se zčista jasna, následkem letmé vzpomínky, vybaví včerejší sen. Jako proužek těhotenského testu, který nám, z neviditelné bílé plochy, začíná tmavnout před očima.

Pokud máme k něčemu silnou emoci, pokud se nám něco nebo někdo tolik líbí, nevysvětlitelně nás přitahuje, pokud vzhled cizí ženy držíme v paměti dlouhé roky, tak to znamená jediné. Že tahle osoba má v sobě určitou kvalitu, kterou máme v sobě i my sami! Podobné přitahuje podobné. Líbí se nám to, co i my sami jistým způsobem vlastníme. A co jsme si – velmi často – zatím nedovolili objevit a projevit.

A tahle taktika vlastního obrazu v odrazu okolního světa se dá samozřejmě použít obousměrně – upřímně si vybavit, kdo nebo co se mi tak silně líbí, co mne přitahuje? (Může to být kdokoliv – zpěvačka, sousedka, náhodná kolemjdoucí, hrdinka z knihy …) Pochopit, co že je to za esenci, kterou tenhle náš oblíbenec vlastní, a kterou máme i my sami. Porozumnět tomu bušení zevnitř nás, které ohlašuje, že se naší duše něco silně dotýká.