Můj příběh s Opiem aneb: Svoje peníze nedávám jen tak někomu!

Můj příběh s Opiem ...

Chodím po obchodním centru a čekám na klientku, se kterou půjdu nakupovat. Mám čas a tak vejdu do parfumerie. Jen tak to tam obhlížím a odrážím útoky prodavaček: „jen se dívám, děkuji,“ když mi zrak padne na parfém Opium. Ten jsem přece před lety měla, ne!?… A jen tak ze zvědavosti ho vyzkouším, jaké vzpomínky a zážitky se mi díky této vůni vynoří? A překvapil mě! Přestože se jsem na všechny tyhle syntetické vůně z běžných parfumerií už zanevřela, Opium bylo najednou výjimka. Znovu mě po letech zaujal. Stříkla jsem si ho tedy ještě i na druhé zápěstí a pomalu vyrazila za klientkou. Dám tomu čas. Uvidím, jestli i po pár hodinách po něm budu stále toužit?

Uplynul jeden den, který jsem parfému dala jako takzvanou čekací dobu.
A opravdu jsem ho chtěla! Byla jsem rozhodnutá.
Stačilo ho jen zakoupit. A tím jsme u jádra věci .. respektive jádra článku.

Měla jsem několik možností:

  1. Koupit ho v parfumerii Sephora
  2. Objednat si ho na internetu
  3. Anebo v kamenné parfumerii u nás v Kladně.

Ceny: parfumerie Kladno 1390,- Sephora jen o malinko méně a e-shop nabídl samozřejmě nejnižší cenu – až 950,- Kč.
A já – přestože je to silně v rozporu s dnešní dobou – jsem měla jasno. Rozhodla jsem se pro malou (byť cenově nevýhodnou) parfumerii na pěší zóně v centru Kladna.

Zastávám totiž názor,
že nákup některých věcí by měl být rituál.

Většina věcí se dá koupit bez emocí, kdekoliv … Ale parfém … to chce celý proces. Těšení se, cesta do obchodu, otevření dveří, pozdravit, vyzkoušet, popovídat si … celý zástup příjemných činností, které předchází tomu, než řeknete ano! … Beru ho! Čímž může začít další kolo rituálu: vkládání do taštičky, zaplacení, vzájemné poděkování za nákup, za asistenci, úsměv, otevírání dveří a odchod z obchodu.
Vědomí, že si uvnitř kabelky nesu vonný skvost, klenot … mě hřeje a těší ještě celou dobu, po kterou obcházím další obchody, sedám do auta a odjíždím s ním domů, kde si ho s radostí a s již příjemnou netrpělivostí rozbalím.

Parfém si přece nekupujete každý den, … tak ať je to obřad!

Tento proces nemůže nahradit kliknutí na tlačítko „Vložit do košíku“. Očekávání pošťáka má sice také svoje kouzlo, ale … papundeklová krabice, chlápek který vyskočí z auta, polystyrenová výplň, bublinková fólie … to mi prostě s parfémem nějak nekoresponduje.
Tak jo, máte ho doma. Šup, vybalíte … a postavíte na poličku v koupelně. A nic … krátký, rychlý proces. Žádná cesta … Je to jako když si chcete udělat vejšlap na horu Říp a někdo by vás tam mávnutím proutku rovnou vynesl. Je to cíl bez cesty, vítězství bez boje … výsledek bez procesu.

Své peníze nedávám jen tak někomu!

A ač se to někomu může zdát divné, tak je mi vcelku jedno, jestli za parfém zaplatím o nějakou stokorunu navíc. Ale není mi jedno, komu ty peníze dávám!

Nechci totiž jen tak nějakému řetězci, korporaci … přisypat peníze na účet. Nechci přidávat svoje peníze na už tak velkou hromadu. Nikdo z nich totiž nebude mít vřelou radost! Bude to jen suma … jen číslo, které bude zase o něco vyšší.
Chci přispívat k tomu, aby se peníze rozdělovaly rovnoměrněji. Moje tisícikoruna se v nějakém obchodním kolosu a velkém byznysu úplně ztratí, ale majitelka malé rodinné parfumerie z ní má radost. Svojí tisícikorunou totiž přispívám k tomu, že se malé a příjemné obchody můžou udržet. Svojí tisícikorunou oceňuji radost z práce, odvahu podnikat, schopnost a snahu se udržet.

Radši koupím chleba v pekárně než v Tescu, radši si koupím koženou kabelku od designérky na Etsy než v obchodním centru, radši si koupím muškáty v Zahradnictví než v Baumaxu, radši si koupím Opium v místní parfumerii než v „no name“ e-shopu jen kvůli ceně.
Nižší cena je jen jeden aspekt, jen jedno hledisko. Existují přece další. Důležitější. Život není přece jen o tom, jestli je něco výhodnější.