O tom, jak jsem si nedopřála volno a jak to dopadlo?

Pravidelně každý týden, od pondělí do čtvrtka, vedu večerní lekce jógy a již víc než měsíc si od nich plánuji udělat týdenní pauzu. A pomýšlela jsem si právě na tento týden. Že nebudu řešit zdraví a neduhy ostatních lidí, ale pověnuji se jen sobě. Že si sama půjdu zacvičit, že si budu večer číst, nebo že půjdu do divadla.

Vedení jógy mě baví a naplňuje, ale je to pro mě náročná činnost, která mě velmi vyčerpává. Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy jsem se přestala srovnávat s ostatními instruktory, kteří vedou hodin mnohem více a nic jim to nedělá (nebo na to zatím nevypadají). Já to mám prostě jinak. Jógu dělám po svém. Neumím lekce jen tak ošidit, jsem v nich naplno, rozdávám svou maximální pozornost a energii. Každý ze cvičenců dostane svůj příděl a odchází nabitý a spokojený.

Ano, moje plánovaná dovolená byla už víc než měsíc na spadnutí. Každý další den jsem si říkala, že už novou lekci nevystavím, že obešlu klienty se zprávou, že se jóga ruší. Ale zatím jsem to neudělala. Odkládala, odkládala … až jsem předevčírem naopak rozhodla, že dovolenou prozatím „nechám být“. Že vlastně jde jen o jednu hodinu denně a že to není „tak strašný“, a že když už jsem si to volno zatím nevzala, tak ho vlastně asi tak moc nepotřebuji.

A tak moje hlava vysvětlila a s konečnou platností přesvědčila tělo, že odpočinek není třeba. 

Definitivně jsem tedy škrtla poznámku na mém pracovním stolu „ZRUŠIT JÓGU“ a své volno odložila na neurčito.
Jenže život plyne nezadržitelně a dopřává nám velmi rychlé reakce na naše činy a jednání. I já jsem tedy dostala okamžitou odpověď:
Včera jsem se totiž probudila s rýmou a škrábáním v krku! A to jsem si libovala, jak se mi nachlazení, virózy a chřipky již dlouhodobě vyhýbají.

To dám. To vydržím! Hlavně, ať jsou druzí spokojení.

Dříve jsem byla skutečně velký mistr v preferování ostatních lidí. A ruku v ruce s tím … nachlazení a drobné nemoci byly mým častým denním chlebem. Jakmile jsem do nich spadla, neuměla jsem se z nich vybabrat. Antibiotika jednou, dvakrát do roka nebyly u mě nic neobvyklého – buď to byla angína nebo infekce močových cest. Jak dobře jsem znala tento scénář:
Jsem nemocná, celý den ležím v posteli, ale přesto večerní lekce jógy nezruším. „Vždyť se lidi na ní těší, vždyť je bolí záda, vždyť jsem zodpovědná!“ Upřednostňovala jsem jejich zdraví nad tím svým. A neuměla nebo nechtěla jsem tento stav vidět.
Půl hodiny před jógou jsem vstala, abych se trochu dala dohromady. Umyla, upravila, převlékla se do sportovního a s úsměvem na rtech napochodovala do tělocvičny. „To dám. To vydržím. Vždyť je to jen hodina!“ Hlavně, aby na mě nebylo nic znát, aby lidé dostali přesně to, na co jsou zvyklí. A jak mávnutím kouzelného proutku moje potíže zmizely, podala jsem dobrý instruktorský výkon. Jenže k zúčtování došlo na konci. Přesně ve chvíli, když jsem zavírala dveře za posledním cvičencem, jsem zvadla jak nezalévaná květina. Odpotácela jsem se polomrtvá únavou a vyčerpáním do postele.
Moje vybičování bylo ve skutečnosti hluboké sáhnutí do svých rezerv, nebezpečná jízda na vlastní úkor. A daň za to jsem svému tělu tvrdě a s úroky splácela. Co bych předtím v klidu vyležela za pár dní, to jsem díky tomuto „sebeobětovacímu“ způsobu života ze sebe setřásavala týdny, měsíc, někdy i více …

Volno jsem nakonec měla. Jen místo divadla ležím v posteli!

Pochopila jsem to téměř okamžitě. Když jsem si neuměla pro sebe udělat volno dobrovolně, tak si ho moje tělo zařídilo samo. A to velmi chytře. Způsobem, který nemůžu ignorovat. Teče mi z nosu, bolí mě dutiny, krk v jednom ohni, špatně se mi mluví. Odpočinek nebude realizován způsobem, jakým jsem si ho plánovala – procházkami, cvičením, divadlem, ale bolestmi a na lůžku. Budu doma přikovaná k posteli a budu se kurýrovat. Je to prosté – co si neumíme zařídit dobrovolně, tak to tělo obstará za nás.

Když si totiž dopřejeme velkorysý odpočinek, ne pouze ten krátký, víkendový a společensky přijatelný, ale skutečně takový, o který si náš organismus v přirozeném rytmu sám říká, když ho nebudeme překřikovat hlavou, logickými argumenty a srovnáváním se s ostatními, tak potom nebude mít důvod, aby si ho vynucoval násilím. Násilím v podobě nemocí!

Nemoci, jejichž průběh a závažnost je o to bolestivější, z čím většího potlačení nás samých přicházejí! Na menší stačí kapky do nosu a priessnitzův zábal, na ty těžší už jsou potřeba antibiotika … a tak dále. Tělo to s námi zkouší celá léta. Učí nás, abychom si sebe sami vážili. Je to jednoduché a jasné. Malé nakopnutí prostě bolí málo a větší bolí více!

Je právě sobota odpoledne, ležím na posteli a není mi vůbec dobře. A vím jistě, že musím na příští týden zrušit mé cvičební aktivity. Škoda, že jsem samu sebe neuposlechla a nevzala si tu svou plánovanou dovolenou, pak nachlazení nemuselo vůbec přijít. Kde jsem teď mohla být … tak krásný víkend a navíc s vidinou sedmi volných večerů!

Právě klikám na tlačítko „Send“ a odesílám zprávu o tom, že příští týden jóga nebude. Musím totiž sama také žít to, co hlásám!