Po období lockdownu, kdy jsem se pomocí nůžek, různých skřipců, gumiček a kuchyňských svorek z Ikea pokoušela dát svým vlasům jakž takž nějaký upravený vzhled – ale upřímně, výsledek nebyl úplně uspokojivý – jsem se rozhodla, že si teď když už to jde, raději zajdu ke kadeřnici. A protože jsem zastáncem toho, že by člověk měl v první řadě podporovat místní živnostníky, tak jsem se neobjednala do města, kam jsem chodívala dříve, ale cestou ze samoobsluhy domů jsem vešla do našeho místního Kadeřnictví – Holičství. Chodí tam i můj manžel, takže jsem tam nešla až tak úplně „na blind“.

Otevřenými dveřmi lemovanými sušícími se ručníky přes zábradlí vyvýšené terasy jsem nahlédla dovnitř a uviděla prázdnou místnost a mladou kadeřnici, která právě zametala podlahu. To mne přivedlo na smělou myšlenku, že by mě mohla vzít třeba i přímo teď hned, když tu nikoho nemá …  Ale zeptala jsem se tak, jak se to dělává, třeba mi to sama nabídne.

„Dobrý den, mohla bych se objednat? Potřebovala bych jen ostříhat konce a zarovnat délku.“
Sáhla jsem si dozadu pro culík a přehodila si ho přes rameno dopředu, abych jí ukázala svou délku do půli lopatek a naznačila tak, že by to nemělo být moc práce.
Kadeřnice odložila smeták a sáhla po diáři. Chvíli soustředěně otáčela stránky. Tam, zpět a zase tam …
„Můžete tento pátek ve 12.30?“ (bylo pondělí dopoledne)
„No …“ zaváhala jsem. Čekala jsem, že na takto rychlou proceduru bych mohla dostat bližší termín a tak jsem jí znovu připomněla, co vlastně od ní chci, třeba by tam nějakou časovou skulinku našla.
„Víte, ale já chci JEN TY KONEČKY. A taky bych ráda, kdybyste mě ostříhala na sucho, bez mytí.“
Vytřeštila na mne oči, což mne zmátlo. Řekla jsem snad nějakou pitomost?
„Tak to my neděláme! Nestříháme na sucho. Nemáme to v ceníku. A ani to není hygienické.“
Teď jsem naopak vytřeštila oči já. Ale než jsem se zmohla na slovo, kadeřnice pokračovala.
„U nás je stříhání jedině s mytím a foukáním. Za čtyřistasedmdesát.“

Tak!

Hlavou mi proběhla představa, kterak budu sedět se zvrácenou, masivně zapěnovanou hlavou v umyvadle, jak mi pak bude vlasy fénem zpět prosušovat, aby se konečně na patnáct minut dostala k tomu, co jsem původně chtěla – k zastřihávání jednoho maximálně dvou centimetrů mých konečků – až mi nakonec bude ty dlouhé vlasy pod náporem horka nemilosrdně tahat a navíjet přes velký kulatý kartáč a budovat mi na hlavě mohutnou uhlazenou a přesušenou helmu.

„Aha. Tak to nic. Tak to zrušte. Díky a nashledanou.“
Otočila jsem se a odešla. 
Překvapila mě moje nečekaná reakce … Musela jsem se smát. 

Škoda, že nás (mne tedy určitě) ty správné reakce a odpovědi napadají až později. Jako teď, cestou domů. Měla jsem jí říct, jestli by si tedy nemohla představit, že nejsem žena, ale že jsem muž. Protože u mužů je normální, že je stříhá nasucho. Bez těchto prodražujících procedur – šampónování, kondicionérování, masírování hlavy, vyživování, oplachování, foukání, lakování … Jestli by mi to nemohla prostě a jednoduše naúčtovat podle pánského ceníku. A také – oč jsou dámské nemyté vlasy méně hygienické, než nemyté vlasy pánské?
A hned, jak jsem doma za sebou zavřela vchodové dveře, ptám se manžela:
„Že tě tady v kadeřnictví střihají na sucho?“
„No jasně, jak jinak?! Někdy to jenom trochu zvlhčí rozprašovačem.“
„A kolik platíš?“
„Stovku.“

Tak!

Moje snaha dát své peníze místní podnikatelce selhala.
Nečekala jsem, že budu platit stovku. Počítala jsem i tak minimálně s dvěma sty. A kdyby mě vzala rychle, přidala bych bez váhání i padesátikorunu dýška. Ale chtěla čtyřistasedmdesát …  Nejde o ty peníze, nezpochybňuji, že „kompletní foukaná“ má tuto hodnotu, ale nechci ji platit nedobrovolně, když většinu z ní nežádám.
Takže nakonec se podpora místního stavu nekoná. Budu to muset zase zkusit v některé z provozoven ve městě.

Někdy je těžké si v zaběhlém systému prosadit svou. Říct si o to, co doopravdy chceme. Paradoxně – oč jednodušší a pohodlnější by bylo raději v klidu vysolit pětistovku a nechat si udělat něco, co ve skutečnosti nechceme, jen abychom nedělali potíže. Poslušně se svézt na vlně zaběhlosti.
Ale já, která si hlavou nefoukala už několik let, která si své vlasy nechává volně proschnout, přece nebudu platit za to, aby mi je někdo přesušil. To dá selský rozum, že když nestojím o vytvoření účesu, tak je přece veškerá ta veškerá kadeřnická omáčka okolo zbytečná.

Člověk by se neměl bát trvat si na tom, co chce, dokonce i za tu cenu, jak bude potom v očích jiných lidí vypadat. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby teď o mne začaly kolovat vesnické zvěsti, že jsem držgrešle, které je líto dát pětistovku u holiče, jako to dává každá jiná.

Ale tento můj zážitek má dvě roviny. Je nejen o tom, abychom si, navzdory zaběhlým praktikám, sami rozhodli, za co chceme platit. Je to zároveň i zamyšlení nad tím, co z této příhody velice okatě čouhá. Mám na mysli to, jak jsou ceny za věci a služby rozdělené podle pohlaví.

Narodíte-li se do ženského těla, pak je běžné, že „svět“ od vás očekává, že budete za sebe platit více. Proč manžel může platit stovku a já čtyřistasedmdesát?
Přirážka za ženské pohlaví?

Pro tento úkaz již dokonce existuje pojem. Říká se mu „růžová daň“ neboli „pink tax“. Termín popisující domněnku, že výrobky určené pro ženy jsou dražší než ty pro muže. Výzkumníci zabývající se tímto jevem, omezili sledování na věci mající růžovou barvu a skutečně sledováním potvrdili, že růžové produkty jsou výrazně dražší oproti ostatním barvám. Hračky, tříkolky, kosmetika, holítka, trička …
Já bych ale řekla, že růžová barva je jen jedna konkrétní podmnožina tohoto jevu, že dražší ceny se týkají celých oblastí.

Jako právě v kadeřnických a dalších zkrášlujících službách. 
Že zde ženy prostě považují vysoké ceny za normální. Jsou naučené, že si za své věci musí připlatit. Vždyť od malička je jim vštěpováno, že pro krásu se musí trpět a že krása něco stojí. Mužům tohle nikdo neříká. Můj manžel by nikdy nenechal u kadeřnice pětistovku. Můj manžel by nikdy nedal za šampon víc než dvě stovky. Proč, když si může koupit v Jednotě kopřivový za třicetdevět (a bohužel musím říci, že jeho vlasy jsou lepší než moje). Můj manžel by nikdy nedal za pleťový krém „několik set“ (kdyby tedy tuto potřebu teoreticky někdy měl).

A propos – pohlavně nevyvážené ceny se netýkají jen lidských bytostí. Zkuste si někdy třeba porovnat, kolik stojí ve Zverimexu jídlo pro kočky a kolik pro psy.
Růžové třistagramové, poloprázdné sáčky granulí Whiskas pro kočky jsou za padesát a oproti nim půlkilové v obyčejném obalu pro psy stojí devatenáct. Myslíte, že to je tím, že je výroba granulí pro kočky náročnější?
Tomu se mi nechce věřit. Spíše to vidím tak, že za ženské pohlaví a růžový obal, až již u lidí nebo u koček, se prostě očekává vyšší cena. Za mazlíčky je třeba si připlatit.
A tak to bude do té doby, dokud tuto nerovnocennou cenovou politiku budeme svými nákupy podporovat.