Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …

A bohudík (či bohužel ? – někdy až s dostatečným časovým odstupem dokážeme rozlišit, které z těchto dvou slov vystihovalo situaci trefněji) se moje objednávky z větší části plnily. A to, co náhodou nedorazilo, to jsem smetla do kolonky Chybná objednávka nebo Nedoručeno z neznámého důvodu a dál po tom nepátrala. Prostě výjimka potvrzující pravidlo. To se stává.

Jenže pak přišla první velká skvrna celé této teorie. Dozvěděla jsem se, že poměrně mladá německá autorka knih o objednávání z vesmíru Bärbel Mohr zemřela. A to otřáslo základy teorie, které jsem do té doby tolik věřila. Přicházely otázky:
„Proč si nepřála zdraví? Proč zemřela a zanechala tu po sobě dvě malé děti, když ve všech svých knihách přesně popsala, jak mít všechno, co si přejeme?“
Nu, a od té doby jsem již byla ve své víře v to, že si stačí jen přát, a přijde to, opatrnější.

„Ta liška nebyla kouzelná!“

řekla naše malá Nina, když jsme se asi před měsícem na letošní dovolené vrátili z výletu z Hukvald a velmi to souvisí s teorií přání si. (O jiném zážitku z tohoto výletu píšu také v tomto článku.)
V hradní oboře v Hukvaldech se totiž nachází tato socha Lišky Bystroušky. A říká se, že kdo si sáhne na její (pochopitelně už lidmi velmi ohmataný) ocas, tak že se mu splní jakékoliv jeho přání. A právě Nina si přála typicky dětsky. Přála si to, že až se z výletu vrátíme na chatu, tak aby na té chatě na ni čekalo štěnátko. 

A pochopitelně se tak nestalo. Když jsme se za pár hodin vrátili z výletu na chatu, tak tam na Ninu žádné štěňátko nečekalo.
Co by tam také dělalo?
Žádného psa jsme s sebou neměli, ani široko daleko žádný nebyl. Chata byla na samotě. Ledaže by se nějaké chudák štěňátko zaběhlo. A to by přece nebylo dobré! Takže bych si troufla tvrdit – ještě že se její přání nesplnilo!

A ještě druhý příběh.
Můj. O penězích:

Slibně se rozjíždějící plnění svých drobnějších přání jsem se rozhodla podrobit zatěžkávací zkoušce. Řekla jsem si, že když mi to takhle pěkně chodí, tak že chci teď něco opravdu velkého. Že si přeji mít hodně peněz.
A bohužel se stalo, jak jsem si vysnila. Přesně jak paní v pohádce O zlaté rybce. Dostala jsem, co jsem chtěla.
Přání mi bylo splněno skrze prodejní web Fler.cz. Začala jsem tam být tak úspěšná, že jsem vystoupala až na samotný vrchol Top Fler prodejců. Měla jsem opravdu veliké tržby. A celá nadšená a okouzlená tím, jak to skvěle chodí, jsem jaksi zapomněla na skutečnost, že jsem svými tržbami přesáhla limit pro plátcovství DPH. Prostě, aby mi vesmír splnil přání, aby mi zařídil velké výdělky, tak ty peníze musel někde vzít.
Jenže se pak stalo to, co zákonitě muselo přijít. Asi za dva roky poté se ozval finančák, protože zjistil moje překročení a chtěl ze všeho tu daň vrátit. Což byla pro mne rána jako hrom. Dlouhou dobu jsem pak nedělala nic jiného, než umořovala vzniklý dluh. Když na tuhle dobu vzpomenu, tak se mi ještě dnes svírá žaludek.

♦♦♦

Autoři a přívrženci SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ staví své teorie na tom, že tvrdí, že ve vesmíru je všeho dostatek a že stačí si jen správně přát, a ona věc už se k nám dostane. Přitáhneme si ji.

S čím já, po svých zkušenostech, bohužel, nemohu souhlasit.
Přesněji řečeno – souhlasím s tím, že si přitáhnete, co chcete – ale nesouhlasím s tím, že je to tak dobře.
Myslím, že vesmír nemá neomezené možnosti.
Že peníze, které jsem si přála, musel někde vzít, když mi to moje přání chtěl splnit.
Vesmír mi poslal peníze, které patřily státu a já je pak musela bolestně vracet. Nepatřily mi, i když jsem si je přitáhla.

(Podobně jako když vyhrajete na víkend luxusní auto. Nechají vás se nabažit, kochat, užívat si ….. jenže pak přijde pondělí a vy musíte auto vrátit a spokojit se, poskvrněni poznáním lepšího, ke svému starému Fiatu (nic proti Fiatům).

Nemyslím si, že by svět byl kouzelný klobouk, který z ničeho vykouzlí všechno, co chceme. Ve světě přece nejsou žádná tajná skladiště peněz, cigaret s velbloudem, či štěňátek.
Všechno, co na světě je, tak už někomu patří. 
Niny štěnátko toho bylo úplně nejtypičtějším příkladem. Komu by prospělo,  kdyby se jí přání splnilo? Štěňátko přece patří k matce. Takže by od ní odešlo. Matka by ztratila dítě. A co my bychom při odjezdu z chaty dělali se štěňátkem? Odvezli bychom ho třista kilometrů daleko? Nebo ho tam nechali a odjeli? Našlo by cestu zpět? Anebo by zůstalo v lese samo a umřelo?

Jenže kdo rozliší, že to, co si přejí dospělí, není stejná blbost jako když si Nina přála štěňátko? Oč bylo moje rádoby racionální přání – mít hodně peněz – smysluplnější?

Na světě přece neběhají šťěňátka a nelítají vzduchem peníze, které by nikomu nepatřily.
A proto jsem svými strastiplnými cestami dospěla k pokornější teorii – být před tím, co si přejeme, velmi obezřetní. Nebo ještě lépe, což se ale nemusí každému líbit – raději si nic nepřát!
Nechat štěňátka u svých maminek, netahat k sobě věcí, které nám nepatří.
Lépe je radovat se z toho, co je opravdu naše. Vážit si toho, co máme.
Věřit, že to co opravdu potřebujeme, to k nám přijde samo.
Přirozeně a bez úsilí. 

Takže dnes už bych na sváteční a narozeninová přání svých blízkých nenapsala:
„Ať se ti splní všechna tvá přání.“  (Protože to by se také mohli dostat do pěkné šlamastyky.)
Poctivější je popřát: „Buď spokojený s tím, co máš.“
Nezní to sice tak velkolepě, ale za to je to pravdivější.