Svůj letošní pravidelný víkend s jógou jsem místo obvyklého května naplánovala až na začátek září. Jsem obezřetná a termín skupinového cvičení v hotelu na jaře mi letos připadá ještě jako nereálný. Pravidelně, už více než pátým rokem, se koná na stále stejném místě, v hotelu Krakonoš uprostřed přírody na okraji Mariánských Lázní.
Párkrát mě sice napadlo, že bych změnila místo a zkusila najít i něco jiného, jenže to nikdy nedopadlo. Hlavně asi proto, že nejsem přítelem hledání. Věřím, tedy spíše jsem si tím jistá, že vůlí hledání málokdy něco najdeme.
Že ty své osudové věci (místa, lidi, situace …) k nám přijdou sami. (A podle toho je také poznáme.) Jako ke mně přišel právě Krakonoš.
Pobyt v něm jsem dostala na jaře 2014 jako dárek od manžela. Ba přímo jsem tam byla odvezena. Ani kousek vlastní aktivity. Dokonce jsme zvolili i termín, kdy se v hotelu konal víkend se cvičením. A mne to inspirovalo, že bych i já zde mohla mít svůj pobyt s jógou. Nemeškala jsem a hned jsem ho začala realizovat a ještě ten samý den jsem se domluvila s manažerkou hotelu, vybrala z volných podzimních termínů a v na konci září už jsme tam poprvé vyrazili.
No a od té doby tam jezdíme pravidelně. A přesně tak si myslím, že to má být. Věci mají plynout lehce, jako když motýl zatřepe křídly …

Ve své cvičební skupině mám ráda pestrost. Mám ráda, když některé ženy znám a některé neznám. Některé ke mně chodí cvičit pravidelně, některé jsou jen čtenářky mého blogu a jako cvičitelku mne neznají a některé jsou jen známé těch známých. Mám ráda, když se sejde více generací žen. Mladé ženy, ženy středního věku i důchodkyně. Mám ráda, když jsou mezi nimi zastoupená různá povolání. (Ale úplně nejvíc se mi nejvíc líbí, když vlastně ani nevím, čím jsou. Když nevím, jestli ta žena v teplácích přede mnou pracuje jako soudkyně, lékařka nebo prodavačka. Je to jedním výstižným slovem – rovnější.)
Mám ráda, když jsou zastoupeny různé typy tělesných konstitucí, šlachovité ženy bez gramu tuku i dámy plnější. Pružné i zkrácené. Vysportované i povolené. Pokročilé sportovkyně i naprosté začátečnice.
Pestrost je totiž život. 
Zopakuji: pestrost je totiž život.
Nejsem velký přítel jednostranně laděných skupin a kolektivů. A je jedno zda se jedná o jógový víkend, alternativní školu nebo spřízněnost názorem. Takové skupiny vám sice dávají pocit sounáležitosti, ale na druhou stranu vám brání v tom vidět svět širokým úhlem pohledu. Přikyvování a podpora, jak to my máme dobře, jak máme stejné názory, vám život neusnadní a nikam vás neposune.

Sedíme v jídelně hotelu, večeříme a já sem tam mohu zaslechnout:
„Je to tu hezké, ale kdyby tu byla vegetariánská strava, tak by to bylo lepší. To je divné, ne? Víkend s jógou a máme řízek?“
„A ty servírky z Ukrajiny …“
„A ten bazén je celkem studenej …“
„A když cvičíme, tak je do sálu slyšet rámus z jídelny, nemůžu se soustředit.“
„A těch Němců, co je tady …?!“

A já se jen v duchu usmívám. Tyto ženy ještě nepochopily, co je to skutečně práce na sobě.
Práce na sobě, neboli osobní rozvoj, není o tom obléci si bio bavlněné slow fashion oblečení, nalít si vodu do udržitelné láhve, lehnout si na podložku se symboly čaker, zavřít oči a nechat se unášet do jiných světů za zvuků šamanského bubnování nebo mořského příboje. Naopak – toto vše je spíše vyčleňování se ze skutečného světa, odbíhání do říše iluzí a ještě větší rozevírání nůžek mezi vámi a realitou.

To není žádné uměni byt spokojený (o spokojenosti jsem psala také zde), když jsou všude kolem ideální podmínky a když jsou naše nejnáročnější představy splněny do puntíku. Život není odhlučněná tělocvična a zákusky bez cukru. Nemá cenu utíkat do uzavřeného světa meditací, ale spíše se ho naučit přijímat takový, jaký je.
K čemu ideální pobyt s jógou na mýtině uprostřed lesa, když se pak vrátíte domů a ob večer musíte poslouchat řvoucího souseda alkoholika nebo rámusící bagr pod okny na ulici. Naučit se existovat, přijímat a být spokojen právě v té životní pestrosti a nesourodosti je pravá jóga, pravý osobní rozvoj. To je vyšší liga než ležení na podložce s mandalami!

Líbí se mi, jak to říká Jára Cimrman (Zdeněk Svěrák) jako učitel na jednotřídce v Liptákově (i jednotřídka je pestrost!) ve filmu Jára Cimrman ležící spící:
„Tyrš nutí Sokoly šplhat na vyleštěnou tyč, ale řekněte, kde v přírodě najdete vyleštěnou tyč?“ nebo:
„Tyrš by vás nutil závodit v trenýrkách, ale když tě tuhle, Mařenko, hajný hnal z lesa, měla jsi čas převléknout se do trenýrek?“

Vystihuje to přesně můj postoj ke cvičení, józe a k dalším praktikám. Nemá totiž cenu vytrhávat tyto praktiky ze svého života. Nelze rozdělovat život na lekce a na zbytek. Říkám to i ženám, které ke mně nově přijdou na cvičení. Na jejich dotaz:
„Bude mi stačit chodit dvakrát týdně?“ odpovídám:
„I kdybyste chodila každý den, tak je to jen pět hodin týdně. Důležitější je to, co děláte těch zbývajících 23 hodin každý den. K čemu je vám hodina jógy, když se pak hrbíte u počítače, rozčilujete se v práci a nemilujete svého muže? Zdraví není hodina jógy v tělocvičně, ale způsob vašeho života.“ 

Praktikovat správné zásady – spokojenost, zachovávat klid, dbát správných tělesných návyků, stravovat se rozumně a bez fanatismu – to je stejné, jak říkal Cimrman – sportování bez převlékání se do trenýrek.

A právě proto ráda jezdím do Krakonoše, protože je to tam pestré a různorodé, jako je pestrý a různorodý život.
Jóga i maso. Příroda i restaurace. Ukrajinky, Němci i Češi. Pramenitá voda i dobré víno.

Závěrem ještě jeden – horký – tip na možnost osobního rozvoje. A nejlepší na něm je, že za ním nemusíme nikam jezdit, ani si ho kupovat. Máme ho teď všichni. Jen málokdo ho umí rozpoznat. Drtivá většina ho vnímá jako nepřítele, proti kterému je třeba bojovat. Vymýtit ho. 
A myslím tím samozřejmě … Covid.
Covid je nejlepší workshop osobního rozvoje, jaký jsem kdy zažila. Ne zavřeni ve skupině spřízněných duší v sále se soškou Buddhy, ale právě teď každý den od rána do večera se můžeme učit zachování bytostného klidu, nestrannosti, nelpění, nekritizování, nepřiklánění se ani na jednu rozbouřenou stranu. Vždyť jak si může být kdokoliv, kdo je svými názory velmi vyhraněný, jist, že dělá dobře? Vždyť jsme před covidem všichni na stejné startovní čáře, vždyť se všichni nacházíme v situaci, kterou nikdo ještě nikdy nezažil. Jedni čekají na očkování jako na spásu a jiní by se nechali upálit, jen aby dali světu najevo, jak moc jsou proti tomu.

Samotný, běžný, každodenní život je nejlepší způsob cvičení a osobního růstu. Pestrost je nejlepší způsob učení se toleranci a rozhledu. Život, ne uzavřený prostor tělocvičen, nás nejvíc naučí. Jenže tak prostá věc je zároveň největším tajemstvím. Protože, lidé se raději nechávají za velké peníze zavírat do pobytů ve tmě. A když je pak někdo uzavře v rámci jejich okresu, tak jsou nespokojeni a jen hledají možnosti, jak toto nařízení porušovat, jak uniknout …

.