Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi:
♦
- Už jsem z toho nakupování oděvů unavená, už jsem frustrovaná.
- Stále dokola nakupuji věci, které nakonec stejně moc nenosím.
- Připadá mi, že opakuji stejné chyby, že se točím v kruhu.
- V obchodě vždy uvěřím, že je to TO pravé a doma jen přidám další ramínko do skříně.
- Mám plno hezkých věcí, ale přitom nosím jedno a to samé.
- Mrzí mě, že ve svém věku stále tápu, stále pořádně nevím, co mi sluší.
- Utratila už jsem za oděvy a doplňky tolik peněz, že by za ně mohlo být auto a vlastně stále nemám v šatníku nic pořádného.
- Nakupovala jsem už i se stylistkou, ale jen jsem si domů nanosila další zbytečnosti a utratila peníze.
- Mám plnou skříň, ale neumím ty věci zkombinovat.
♦
A právě tahle poslední věta – mám plnou skříň, ale neumím ty věci zkombinovat – je téma, o kterém dnes chci psát.
Ovšem ne tím způsobem, že bych zde vysvětlovala, jak správně věci kombinovat, co nosit k čemu, co se k čemu hodí a jak sladit barvy. Spíše chci tento pocit vlastní nedostatečnosti – neumím – uvést na pravou míru, nebojím se říci – vyvrátit.
Myslím si totiž, že správné kombinování není dovednost, kterou je třeba se složitě učit. Správně kombinovat dokáže každý, kdo má v sobě aspoň špetku estetického cítění. Problém není v tom, že by nám tato schopnost chyběla. Problém je jinde. A abych ho co nejtrefněji připodobnila, musím pro názorný příklad jinam. Přesně řečeno – do jiných dveří. Z šatny do dětského pokoje.
Kdo z nás měl, nebo má, ve svém životě co do činění s dětmi, tak jistě tuší, co tato fotografie znamená. Já bych ji nazvala „změť dětského pokoje“.
Což je velmi specifický nepořádek, či přímo bordel, jehož podstatou je promíchání všeho možného. Od všeho trochu a nic kompletně. Dílků puzzle Aladinova kouzelná lampa s dílky puzzlí Kočičky, karet Černého Petra s motivem Krtečka s kartami Kvarteto Hrady a zámky, pár kousků kuchyňského nádobíčka, nepočítaně plyšáků, pohovka z dětského nábytku, která má ulomenou nohu, sektorová skříňka se ztraceným šuplíkem, jedna červená a dvě žluté figurky z Člověče, nezlob se, několik bankovek ze hry Dostihy a sázky a do toho ještě pár šatů pro Barbínu s mírně natrženou krajkou a jeden její růžový střevíček.
A nad touto neutěšenou hromadou lze vzdychat s velmi podobnými pocity, jaké zažívají ženy stojící před svým šatníkem. Jenže v dětském pokojíku umíme tuto situaci vidět velmi reálně a věcně. U sebe ve skříni už méně. A přitom se jedná o velmi podobný princip chaosu. Jenže, když jde o nás samotné, tak náš vnitřní satánek umí okamžitě nabídnout sebetrýznící vysvětlení, na které ženy dobře slyší: „Nejsi dost dobrá. Neumíš to zkombinovat. Neumíš. Neumíš!“
Jenže ono je ale úplně jedno, jestli se jedná o dětský pokojík nebo šatník. V obou případech máme před sebou frustrující změť věcí, jež jsou vytrženy z různých souborů – a je jedno jestli je tím souborem stolní hra, balíček karet nebo módní styl.
V obou případech jde o smísení nesourodých věcí.
A stejně jako neumíte sestavit dvojice z poztrácených karet Pexeso,
jako nemůžete zkombinovat Vodníka Česílko z Večerníčků s afgánským chrtem z Pexesa Plemena psů,
tak nezkombinujete ani smysluplný outfit z kousků věcí, z nichž každá patří do jiného stylu. Jedna halenka je chladně červená s hravými puntíky, druhá je usedlá zemitě hnědá, třetí pekelně černá, čtvrtá konzervativní skotská kostka, pátá tajemná modř s etnickými vzory, šestá romantická levandulová s naivním potiskem, sedmá výrazně fuchsiově růžová s dekorem krasohledu, osmá nostalgická růže, devátá sportovní korálově oranžová.
Devět druhů věcí pro devět různých žen. Devět různých druhů Pexes!
Takže pokud se na ramínkách šatníku jedné ženy ocitá hned několik různých a odlišných stylů, pak není divu, že tato žena neumí své věci zkombinovat. To by nedokázal nikdo. Špatná není žena. Špatná je skladba jejího šatníku.
Teprve tehdy až pochopíme sami sebe, až přestaneme nakupovat náhodně a chaoticky, pod nadvládou svých emocí (psala jsem o tom v tomto článku), tak teprve poté můžeme vykročit z bludného kruhu špatných nákupů, které vedou k pocitu vlastní neschopnosti – neumět věci ze svého šatníku zkombinovat.
Teprve, až připustíme, že každé z nás sluší jen velmi úzká stylová výseč, jen jediný malinký dílek velkého stylového koláče, jen pár barev a jen pár střihů, pak se nám náš šatník smrskne.
Jako do jedné krabice s jednou stavebnicí, ve které bude pasovat a ladit všechno ke všemu! To se to pak bude kombinovat!
Winter in Paris 