Dokončím myšlenku … „Plody svých rajských zahrad, bohužel, nesklízíme a místo toho kupujeme odjinud.“ A přitom vůbec není řeč o jablkách!
Řeč je o něčem jiném, ale symbolicky blízkém. Řeč je o ženství.
Možná, že je to i vaše téma. Možná dokonce to ústřední. Poslední dobou se s ním doslova roztrhl pytel. Mám pocit, že na nás míří odevšad. A je to tak v pořádku. Každá doba má své silné tendence.
Když si před více než sto lety začaly ženy stříhat vlasy a usilovat o rovnoprávnost s muži, byla to podobná vlna jako teď, jen vlastně opačná. Za ta dlouhá léta se to ale s onou emancipací tak trochu přepísklo a tudíž se muselo nevyhnutelně stát i to, co se děje teď, že ženy pocítily potřebu se ke své ženskosti zase vrátit.
A proto není divu, že dnes mnoho žen, které se pasovaly do role promlouvat či psát k větším či menším skupinám žen (včetně mne :) k těmto tématům vyjadřuje svoje názory a dává rady. A každá na to jde po svém, podle toho, čemu věří, co jí osobně funguje, kam až sama došla.
Jenže co hlásá jedna, nutně nemusí fungovat druhé. A také pozor na příliš jednoduché a příliš konkrétní rady. Přestože je v jednoduchosti krása i síla, tak se dá velmi snadno zaměnit za téměř stejné slovo – za zjednodušenost.
Svět je jednoduchý, ale není škatulkově zjednodušený. Každý z nás se, při troše snahy a zvýšení tlaku, dá nacpat do mřížky. Jeden proklouzne líp, druhý hůř. Někdy je to ale doslova až násilné vniknutí za cenu obroušení, osekání nepasujících, přečnívajících hran. (Které často bývají na člověku právě tím nejzajímavějším.)
Jak už jsem řekla, se ženskostí se doslova roztrhl pytel. Všude kolem nás to hýří velkými slovy a úmysly: ženská energie, dovolit si ženskost, meditace ženskosti, transformace ženskosti, hledání, podpoření, odhalení, rozvíjení, probouzení ….
Ale nenapadlo vás, stejně jako mě, že je to celé vlastně trochu divné, trochu absurdní? Jak může žena hledat ženskost? Jsou jen dvě možnosti – jsem buď žena nebo muž. Žena je žena. Muž je muž. Je vůbec možné, aby žena nebyla dostatečně ženská? (Nemám pochopitelně na mysli nějaké genetické abnormality.)
Jako ženy jsme se narodily, jako ženy jsme porodily děti, tak proč jsou všude kolem nás návody, jak hledat to, co přirozeně máme v sobě?
To mi tedy přijde trochu divné. Hledat něco, co mám! Není to náhodou hledání brýlí, které už mám na nose?
Nezlobte se, ale ono současné napomáhání k ženskosti mi připadá jako ve Večerníčku Krkonošské pohádky, když Trautenberk chce prodávat lidem vodu nebo byliny, které jsou pro všechny volně dostupné. Vodu, která vyvěrá na veřejně přístupném místě pro všechny. Byliny, které rostou volně na loukách. Vždyť stačí si jen utrhnout. Stačí se jen trochu sehnout ….
A jsem přesně tam, kde jsem chtěla tímto článkem být.
Jsem totiž ze zkušeností se sebou a s ostatními ženami, se kterými jsem měla možnost pracovat, přesvědčená, že ze všech slov, která mohou vyjadřovat vztah ženy k ženskosti – ze všech těch již výše zmiňovaných transformačně probouzejících – funguje jedno jediné. Prosté. Obyčejné. Sloveso, které sice nemá tak mystický lesk, ale zato každý ví, co si pod ním má představit.
Myslím si, že svou ženskostí můžeme naložit jen jedním způsobem.
Můžeme si ji jen užít!
Užít!
Když něco mám, cokoliv, tak si to prostě musím užít. To je v životě jediná cesta ke spokojenosti. Mám volno, užiji si volno. Jsem v práci, užiji si práci. Je horko, užiji si horko. Prší, užiji si, že prší. Je nouzový stav a nikam nesmím chodit, užiji si, že nikam nesmím chodit. A jsem-li žena, užiji si to, že jsem žena!
Myslím, že ženskost není třeba hledat, objevovat, probouzet, ani odnikud jinud dolovat. Jde jen o to – si ji užít. Nenechat ji ležet ladem. A vrátím-li se na začátek k jablku, tak se nabízí snad jeden z nejhezčích příměrů, které tak ráda používám.
Hledat ženskost je jako vlastnit zahradu, jako mít za domem sad plný jabloní a nechat ho ležet ladem, nesklízet jeho sladké plody, nechat je opadat, shnít …. a místo toho sedat do auta a jezdit daleko do města a v obrovském, nepřehledném supermarketu shánět jablka, která letěla přes půlku světa z Chile nebo z Argentiny.
Kupovat si věci a služby – kurzy na hledání ženskosti, šaty, sukně, vonné esence a jiné magické pomůcky je trochu jako nosit dříví do lesa. Není třeba si přece kupovat to, co už dávno vlastníme. Ženskost, dříví, jablka.
„Jsou věci, které není třeba usilovně hledat, stačí jim nebránit.“
Ženskost neobjevíte tím, že si koupíte sukni nebo šaty. Ani tím, že si v kruhu ostatních žen budete naciťovat a předávat energii bohyně. Tedy na jistou dobu ten dojem získáte, ale ono nejde o pár hodin na workshopu a o cestu domů. Energii správnosti a sounáležitosti pocítí i dav fanoušků Sparty, když po zápase vytlouká výlohy. Ovšem s návratem domů se vše pomalu rozplývá a vytrácí. Protože důležité je to, jak žensky se chováme každý den a ne to, kam nás vynesl dav podpory.
A propos – slovo bohyně mi vždycky přišlo jako přemrštěný výraz, který jsem ani nedokázala vyslovit nahlas, přestože nemám problém s tím, třeba i jen tak u kafe, mluvit o božství v nás. Ženské semináře na tato témata, kterých jsem pár absolvovala, mne spíše naučily něčemu jinému. Tomu, že jsem přestala být „přecitlivělá fajnovka“. Málo co už mi pak vadilo. Málo co mi už pak přišlo žinantní.
Když máte tančit (střízlivá) s úplně cizí ženou v tělocvičně za denního světla a dodávat jí svým pohledem a rukama podporu, tak to ze mne bohyni sice neudělalo, ale dost to otupilo moje pocity, že se „něco nehodí“, „že je to divné“, „že se stydím“. Moje babička by to formulovala asi nepřesněji. Řekla by: „Tam ses holka pěkně otrkala.“
A já bych jí dala za pravdu: „Ano, babi, tam jsem se otrkala. Teď už mne jen tak něco nezaskočí. Ale více ženštěji se od té doby necítím.“
Princip ženskosti byl velmi hezky a názorně vidět třeba v seriálu z produkce Netflix „Queen’s Gambit“ o geniální šachistce Beth Harmonové. U ní vůbec nezáleželo, zda měla na sobě sukni nebo kalhoty, halenku nebo svetr, jestli žensky tančila, myla nádobí nebo hrála (mužsky strategicko-logické) šachy, ona byla totiž každým svým pohybem i slovem nesmírně ženská a půvabná.
Půvabně usedala na židli k hracímu stolku, půvabně od něj vstávala, měla půvabné vzpřímené držení těla, půvabně četla knihu a půvabně dávala figurkami garde, šach i mat.
Já, přestože sama občas píšu o tom, že ženám sluší sukně, že by se mělo do oblékání vnést více ženských prvků, tak sama nevěřím na to, že vám pošlapanou ženskost vrátí elegantní šaty a lodičky. Já sama si vzít něco takového na sebe, tak si budu připadat jako nemotorná naivka na svých prvních tanečních a nebo naopak usedle jako paní ve středním věku za poštovní přepážkou (omlouvám se všem paním ve středním věku za poštovní přepážkou).
Chci tím jen říct, že stejně jako z chlapa převlečením do sukní ženu neuděláte, tak stejně tak ani ženu sukně neudělají. A také, že univerzální rady neexistují.
Ženskost je, podle mého, oblékat se do toho, v čem se cítíte být nejvíce svá (a nemusíte to dokázat všem, jak to zpívají dnešní děvčátka), stačí to dokázat jen sama sobě.
Je důležité obléci se tak, abych se cítila být jako ve své druhé kůži, pohodlně, abych se nemusela stále hlídat, kontrolovat a upravovat. A právě tohle mě osobně nemohou zajistit sukně. Já jsem „svá“ a myslím, že mnohem ženštější paradoxně v kalhotách. Jde o to, aby vám oblečení dovolilo rozvinout váš osobní šarm, nikoliv aby splnilo obecnou představu o ženskosti.
Takže, co je tedy ženskost?
Myslím, že ženskost je o tom – přijít na chuť vlastní zahrádce, vlastní úrodě. Okusit chuť kulatých českých jablek. Proklestit se vlastní zarostlou zahradou a dovolit si ochutnat ryze ženské vlastnosti: citlivost, zranitelnost, ladnost, měkkost, laskavost, intuici a půvab.
Na rozdíl od jablek kupovaných, za kterými je cesta rádoby snažší, ale ve skutečnosti mohou být: tvrdé, narychlené, zdánlivě cenově výhodnější, efektně nablýskané, snažící se o povrchní dokonalost, ale bez chuti a šťávy.
Myslím, že stojí za to – si dát trochu práci s vlastní zahradou. Něco pokácet, něco vytrhat, prořezat, shrabat, uklidit, zmladit. Objevit, cože to mám vlastně doma. Přijít na chuť sladkému plodu vlastních zahrad.
………………….
Winter in Paris 