Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.

Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.

Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.

Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).

Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!

Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.

Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.

Všimli jste si toho, že když jste na dovolené, tak se na jakoukoliv příležitost, na kterou se chystáte vyrazit, ať již je to výlet, večeře, procházka městem … velmi snadno obléknete? A nejen snadno, ale i vhodně, rychle, pohodlně a účelně? Já na to myslím na každé své dovolené. Říkám si, že takhle bych to vlastně chtěla mít i doma. Přesně jako na dovolené!

Tento článek mi ležel v šuplíku konceptů už velmi dlouho a vždycky ho v cílové rovince, před rozhodnutím dokončit a publikovat, jiný předběhl. Nějak se na něj stále nemohla dostat řada. A dnes, když ho dokončuji, tak už chápu, proč tomu tak bylo. Protože ještě donedávna jsem co do seconhandového prodeje byla pouze na straně kupujícího, na rozdíl od dneška, když už mám zkušenosti i z druhého břehu. Dnes už se zabývám i jeho prodejem.