Mou celoživotní láskou číslo dvě (jednička jsou oděvy, doplňky a barvy) jsou vůně. Vůně, esence, parfémy, ale také vše ostatní, co k tomu patří: byliny, sušení, svazky, lahvičky, flakony, oleje, etikety, pipety …
Vůně mě provázejí od nepaměti, už od samého dětství. Moje maminka byla totiž zahradnice a květinářka a já jsem ji moc ráda chodila do práce navštěvovat.
„Ahoj Blanko, mámu najdeš ve skleníku,“ vítaly mne často její kolegyně. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla slyšet, skleníky jsem milovala.
I po těch letech mi dnes stačí jen chvilinka soustředění, abych zalovila ve svém čichovém archivu a našla velmi přesnou vzpomínku na tyto okamžiky: kdy otevírám kovové oprýskané dveře, vcházím dovnitř a ocitám se v úplně jiném světě, v prostoru vonícím omamnou směsí teplé vlhkosti, květin, především růží a karafiátů, a hlíny. Postupovala jsem úzkou uličkou a hledala mámu. Překračovala jsem hadice, z nichž ještě dokapávala voda. Voda zde byla dokonce i slyšitelná: kapky, jako miniaturní zvonkohry, stékaly ze skla, z květin, z listů a při dopadu cinkaly. Obdivovala jsem barevné odstíny květů, zlehka se dotýkala sametových plátků růží a jemného chmýří asparágusů a na konečky prstů jsem si nechávala přeskočit kapku balancující na samotné špičce listu.
Jednalo se o kompletní prožitek, ve kterém došlo k propojení všech smyslů. A také všech živlů: vody, země, vzduchu a dokonce i ohně – v podobě květináčů z červené vypálené hlíny, letitým používáním krásně patinované, které byly jeden vedle druhého vyskládané na stolech pro množení rostlinek.

A tyto moje skleníkové zážitky jen potvrzují to, že vjemy ranného dětství nás ovlivňují na celý další život, dost možná – utvářejí. Keramika, hlína, květiny a vůně – to vše se postupně stalo mými osudovými láskami a více či méně i zdroji příjmu. A vrátím-li se zpět jen k vůním, tak zjišťuji, že kombinace květin, zeleně, orosenosti i hlíny je přesně to, co se do mé vonné paměti zapsalo nejzřetelněji a nejvíce se propsalo do mého vonného vkusu. Dodnes vyhledávám přesně tento koncept: něco žensky a vlhce spanilého, něco naturálně zemitého, plus špetka pichlavého ostnu, který nenechá usnout na vavřínech.
Takové jsou vlastně všechny mé nejosobnější parfémy. Vždy v sobě obsahují laskavě květinové srdce (totožné s obsahem skleníku v maminčině zahradnictví – růže, karafiát) obklopené zelenými lístky, avšak, jak zámek spící Šípkové Růženky, zpevněné něčím nečekaným, divným, ostrým, trnitým, například kadidlem, eukalyptem, pepřem.

Když tak o tom všem, s odstupem času, přemýšlím. tak mi přijde úplně zjevné, že ve své zálibě ve vůních vlastně stále podvědomě hledám ony dětské multismyslové zážitky ve skleníku.

Vlevo tři parfémy s mou oblíbenou koncepcí a vpravo růžový olej v dřevěném flakonku
(vzpomínáte na něj?),
po kterém jsem, už jako dítě, zatoužila na rodinné dovolené v Bulharsku
…

Touha po vůních se později, když už jsem si začala vydělávat svoje vlastní peníze, proměnila v nákupy esencí a parfémů. (O tom, jak jsem celou svou měsíční mateřskou investovala do parfému Dune, jsem psala v článku zde).

„Ach, počátek devadesátých let byl pro velké parfémy příznivou dobou.
Vzpomínám, jak byly reklamami na ně prošpikovány stránky mainstreamových módních časopisů a tváří v tvář stály v regálech obchodů. Kde je některým dnes konec?!“

Elle 1994

Vůně tedy, použiji-li příhodné slovo, prosákly do všech oblastí mého života. Doma na půdě jsem sušila byliny. V parfumeriích jsem objevovala slavné i alternativní niche parfémy. Ve svém kamenném obchodu jsem prodávala esence, toaletní vody a mýdla Lothantique, a když už jsme u té francouzštiny tak i další produkty s překrásně znějícími názvy: Bouquet garni a Pot-pourri. Další láska na první pohled přišla, když jsem se seznámila s malými, ale esencemi naditými, orientální parfémy na bázi jojobového oleje. Těmito rozkošnými flakonky jsem se, bez velkého přemýšlení, rozhodla zpestřit nabídku svého, tehdy se rozjíždějícího, internetového prodeje, k němuž se přidružila i má další vášeň – fotografování. Nestačily mi totiž fotky, které jsem si mohla stáhnout u výrobce, měla jsem potřebu propojit vůně s mým viděním světa. Miluji totiž hledání barevných a náladových souvislostí a stylového souladu …

Zdroj foto: www.blankawinterova.cz

Ale jak šel čas, jak jsem s vůněmi žila déle, tím více jsem jim chtěla rozumět a rozebírat je na menší a menší částice. Moje sbírka jednodruhových esenciálních olejů se zvětšovala, odlupovala jsem pryskyřici ze stromů, trhala a sušila květy a plody. Nakládala jsem je do rostlinných olejů, v moka konvičce jsem destilovala květové vody (mnoho návodů publikuji na Stylovém.blogu pro předplatitele), objevovala jsem techniku vykuřování, květy fialek jsem ukládala do cukřenek, levanduli do prádla …

Má alchymistická skříňka, titulní strana článku o květových vodách
a oleje: fialkový a (nejoblíbenější) třezalkový
…

V roce 2014 jsem se rozhodla k významnému kroku – chtěla jsem vědět víc – a tak jsem začala studovat Aromaterapii na Institutu aromaterapie. Tam jsem o vůních pochopila mnohé, ale také třeba i to, že v životě před ničím neutečeme, že čemu se vyhýbáme, to nás stejně jednou dostihne. Já nikdy neměla ve škole ráda chemii a tak nějak jsem v ní kličkovala a proplouvala, aniž bych se jí snažila pochopit … A rázem to, v mých čtyřiceti letech, stálo znovu přede mnou – došlo mi, že se nepohnu dál, že nepochopím rostlinné esence, dokud se tou chemií neprokoušu. Takže za odborné znalosti této škole děkuji.
Jenže to, co jsem za vůněmi tušila, a ve vzdělání hledala, to jsem tam nenašla. Chtěla jsem více porozumět psychologii, dost možná duši, rostlin.
Zajímalo mne jejich působení na našeho nejhlubší a nejjemnější struktury.
Pátrala jsem tedy dále …
A už už jsem myslela, že jsem to našla. Objevila jsem totiž Bachovy květové esence (Bio-bachovky) a s nimi také malebný obchod s klenutými stropy v tajemném prostředí pražské Malé Strany a začala navštěvovat jejich kurzy. Bohužel ale ani ty mne úplně neuspokojily. Institut Aromaterapie mi nabídl vůně, ale nenabídl mi psychologické působení. Bachova terapie mi zase naopak nabídla psychologie požehnaně, ale chyběly mi v ní zase právě ty vůně (ano, Bachovky nevoní).

A tak mi nakonec nezbylo, než se (vlastně jako u všeho, do čeho jsem se v životě pustila) vydat vlastní cestou. Cestou vlastního zkoumání, působení, pozorování, pokusů, ale i omylů.
A došla jsem k překvapivému závěru.

Že vonné esence jsou více než vůně a působení na fyzické tělo. Vůně nám mohou o nás samotných mnoho prozradit. Vůně mohou být i naši terapeuti. Skrze to, co nám voní, můžeme pochopit – kdo jsme. A protože i vůně mají svou druhou, odvrácenou, stranu mince, která je neméně důležitá, je třeba pracovat i s těmi vůněmi, které se nám nelíbí. To jsme totiž také my.

…

Vůně, které se nám líbí jsou jako naše dobré a přijímané vlastnosti. Ty, které máme na sobě rádi. Jak jedno ze dvou dětí, které nám dělá jenom samou radost. Jenže spokojeně si lebedit ve vaně plné růžových sladce vonících okvětních plátků nás jen omamně ukonejší, ale nikam nás to příliš neposune …
Od „posouvání“ jsou tady právě ty druhé vůně.
Vůně, které nám nevoní, možná dokonce až páchnou … a právě ty volají po naší pozornosti. Nelibé vůně, stejně jako druhé, nezdárné a problematické dítko, ukazují na něco, co by bylo potřeba si v rodině, v sobě, vyřešit. Nejen vana plná růží, nýbrž i kýbl plný splašků je stejně tak náš.
Jen je potřeba ho vynést. Neignorovat ho, neštítit se ho.
Jenže kdo rád vynáší splašky?

Udělejme si svou vlastní sebepoznávací aroma-terapii

Geránium (neboli pelargonie) a Kadidlo
často stojící vedle sebe jako „líbivá versus nelíbivá“ dvojice

…

Na závěr svých lekcích jógy dávám pravidelně každému ležícímu relaxujícímu do dlaně kapku vůně. Něco málo k ní řeknu a pak ji nechám působit – minutu, dvě, maximálně tři … a poté se začneme vracet zpátky do reality a pomalu zvedat do sedu. A občas má někdo potřebu se k vůni vyjádřit. Vítány jsou všechny reakce, pozitivní, ale i ty negativní. Není výjimkou, že uslyším i hodnocení kontroverzní, i velmi negativní slova, jako … hnůj, pot, zkažené, shnilé …
A právě v tu chvíli by se mělo zvolat „heuréka“, „kápli jsme na to“, tady je „kámen úrazu“ nebo také „kostlivec ve skříni“. Budu-li se držet příkladu na fotografii, řekne-li klientka, že to kadidlo jí teda smrdí jako zatuchlina, pak je nasnadě, že ve sféře duchovnosti, přijetí božství v sobě, bude mít nějaký zádrhel …

Jak to tedy udělat, jak definovat – kdo jsem já – skrze vůně?
Není to zas tak složité.
Najděte si dvě přírodní esence (ne parfémy, směsi a kompozice).
Jednu, která vám nejvíc voní a druhou, která vám nevoní, či spíše až smrdí.

Hledejte, čichejte všude. Rozemněte rostlinu v dlani, odloupněte kůru mladé větvičky, čichejte to, co vám cvrnkne o nos, čichejte v obchodech u stojanů s esencemi. Ale pozor! Jen to, co má latinský název! Nikoliv lahvičky s nápisy „vonný olej“, to obvykle bývá chemie, která nevypovídá vůbec nic (v lepším případě).

Použiji-li ještě svůj osobní příklad. Mou nejoblíbenější esencí je, již výše opěvovaná, růže (Rosa damascena). Když ji při přivonění k ní, začnu svými slovy definovat, uslyším se, jak říkán: růže je elegantní, upřímná, silná, ale i osvěžující … a teď si tato slova převeďte na sebe, respektive na tu část své osobnosti, kterou růže symbolizuje – na svou ženskost. To se bude příjemně poslouchat …

Jenže my jsme také svá stinná stránka. Každý den má svou noc. Den bez noci neexistuje. A právě ji, tu temnou a skrytou část našeho já, nám nemilosrdně odhaluje právě vůně, která nám nejvíc vadí. A u mne je jednou z takových nejméně oblíbených tymián (Thymus vulgaris). (Zajímavé je, že jeho nejbližší příbuznou „mateřídoušku“ považuji naopak za jednu z mých nejmilejších.)
Vysvětluji si to tím, že tymián a mateřídouška jsou pár. Tymián je muž – jangová esence a mateřídouška je žena, matka – jinová esence. A když budu definovat, co mi na tymiánu vadí, tak padnou slova jako „příliš, ostrý, pronikavý, tvrdý, drsný, urputný …“ a jakmile to spojím s tím, co tymián symbolizuje, pak se mohu dozvědět, že i taková jsem já, že můj jang, můj animus, umí být často příliš, ostrý, pronikavý, tvrdý, drsný, urputný …

Ano, takoví jsme, voníme růžemi, ale i neprostupným, tvrdým, pro někoho až neprůchodným trním.
Takže čichejme – hezky česky řečeno: jděme za nosem – protože čich nás nikdy nezklame, je to jediný smysl, na který je absolutní spolehnutí – a hledejme to, co nám voní a především to, co nám smrdí, protože i to jsme my. To je naše stinná, zadní tvář, která není jednoduše a napřímo viditelná. Stejně jako když se chceme ve zkušební kabince podívat, jak nám sluší džíny zezadu, musíme nastavit hru zrcadel. A přesně takovým upřímným pomocným zrcadlem může být nalezení esence, která nám nevoní.
A až obě, svůj slunný den i svou temnou noc, objevíme, tak si obě esence pořiďme .. a seznamujme se s nimi, respektive se sebou. (Není třeba je nějak složitě aplikovat, nejrychlejší a nejpřímější cestou je prosté nadechování.)
Hlavně se ale seznamujme s tou druhou: s tou, která nám nevoní. Nebojme si nelibou vůní nasvítit svůj temný měsíc. Naše temnota, naše zadní strana těla, stejně jako měsíc, nám sama svítit nebude, musí být nasvícena. Protože ohřívat se ve svém slunci, to dokáže každý, ale přiznat si na sebe nepříjemnou pravdu, to už je pokročilá lekce.