Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.
Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.
A začneme v chalupě, kde právě probíhá namlouvací scéna. Vlevo matka, vpravo žena dohazovačka. Mimo záběr Marfuša a mladík proslavený svým nelibě posazeným hlasem pronášejíc slavnou větou: „Nastěnku chci za ženu.“
Co vidíme?
Všimněte si, prosím, první ženy v záběru – matky – a toho, co má na hlavě. Pro příležitost zprostředkování sňatku si vzala na sebe jeden ze svých nejfajnovějších šátků. To, že doplňky jsou na našem outfitu snad tím vůbec nejdůležitějším, de facto tvořícím náš styl, to už jsem zmiňovala v prvním článku, dnes chci speciálně vyzdvihnout tento konkrétní šátek, či spíše barevné spojení. Fialkové a kovové.
Co si z toho můžu pro sebe vzít?
Využívejme právě na doplňcích nevšedních barev a nevšedních kombinací. Doplňky nejen, že to dobře snesou, ony to dokonce potřebují.
Šátek v barvě na rozhraní modré a levandulové je přesně tím nevšedním odstínem vytvářejícím příjemnou rovnováhu napětí a klidu. A vzor v kovových odstínech, zde ve světlé mědi, je-li pojat vkusně, prokáže neocenitelnou službu luxusu a noblesy.
Co vidíme?
Poprvé nám do děje vstupuje děda Mrazík a my se necháváme unést jeho překrásným kostýmem, který nelze nazvat jinak než „zimní, mrazivý“.
A z toho už lze vyvodit první závěr – oblékejme se právě tak, abychom svým oblečením naprosto jednoduše a čitelně vystihli podstatu své osoby!
Na první fotografii je oděn kompletně. Má čepici, rukavice, kazajku a přes ni ještě dlouhý plášť ve střihu peleríny.
Na druhé (i následné třetí) fotografii plášť odložil a zůstal jen ve svém „interiériovém“ outfitu.
Co si z toho můžu pro sebe vzít?
Mnohé.
Třeba to, že naše odívání by mělo být variabilní, promyšlené a jednotlivé kousky by měly na sebe navazovat. Měly by se dát vrstvit a vzájemně kombinovat.
Toho můžu dosáhnout nejlépe tím, že ho nebudu pořizovat chaoticky a impulsivně pod vlivem emocí. Nebudu skrze nákupy zahánět chmury, ale právě naopak – nakupování jednotlivých věcí bude promyšlené a koncepční.
A především – budu dobře vědět, co mi sluší, budu mít ke svému stylu velmi přesný návod, od kterého se nebudu odchylovat jenom proto, že mě posedne momentální nutkání koupit si něco jenom proto, že se mi to líbí.
Je dobré naučit se obdiv a potřebu vlastnit – od sebe rozpoznávat a oddělovat. Líbit se mi může celý obchod, desítky různých odstínů, vzorů a střihů, ale je třeba držet se toho, že mi z celé této nabídky může slušet jen jeden jediný model (nebo také vůbec žádný). Nikdo mi nebrání, abych obdivovala zemité tóny podzimních svetrů, stejně jako obdivuji stromy, když si v říjnu vyrazím do lesa, ale rozhodně si je nebudu pořizovat, když vím, že nejsou k mé tělesné barevnosti lichotivé, že v nich vypadám jako když mám žloutenku.
A je tu ještě jedna věc … všimněte si, jak Mrazíkův outfit barevně zapadá do celého zimního koloritu krajiny. Tóny jeho svršků jako by kopírovaly modrou oblohu, od azurové po tyrkysovou … a sem tam, v drobných detailech je doplňuje červená. Podobně jako v přírodě. Na pozadí modrobílého lesknoucího se sněhu občasně problikne červeň šípkových plodů nebo nesesbíraných jablek na holých větvích.
Tím chci říct, že i naše sezónní odívání (a dalo by se to přenést i na celé naše sezónní chování) by mělo určitým způsobem kopírovat ráz právě probíhajícího období a dobrovolně ignorovat pošetilost soudobého blahobytu. Což se může projevovat například tím, že zimu nemusím nutně, navzdory módním poradnám v časopisech, projasňovat veselými (letními) barvami, vyčerpávat svou cennou energii v posilovnách, nebo nakupovat jahody v supermarketu.
Co vidíme?
Ještě jednou, v celém záběru, vidíme Mrazíka (a můžeme to, co jsem napsala výše, znovu posoudit), ale pak už, prosím, obraťme pozornost k Ivanovi. Respektive k jeho botám.
Co si z toho můžu pro sebe vzít?
Ivan má na sobě červené boty. A já rovnou říkám, že neznám lepší způsob, jak do outfitu dostat hned několik kvalit najednou, než-li obout červené boty.
Červené boty jsou symbolem energie a temperamentu. Červené boty fungují tak trochu jako sedmimílové, nesou nás naším životem rychleji, svižněji a odhodlaněji.
A když si vzpomenete na film nebo na minulý článek, tak si uvědomíte, že ať se děj odehrává v létě, nebo v zimě, tak Ivan má tyhle boty na sobě neustále. Nejsou to jen kozačky, je to vlastně jeho celoroční obutí.
A to je mi velmi sympatické. Klidně bych to brala také – nosit celoročně vysoké boty, protože s nimi si vlastně připadám lépe. A jejich jarním odložením, jako by mi stále něco „tam dole“ chybělo. 
Myslím, že nohy v úzkých kalhotách nikdy nebudou vypadat lépe, než přetažené obutím minimálně do půlky lýtek.
Úplně tuto módu vysokých holínek, kterou vidíme ve starých filmech, třeba na vojenských šaržích, chápu. Dokonce i římští vojáci, byť byli celí velmi spoře odění, tak svá lýtka obalovali různými proplétanými řemeny tvořící obutí.
A pak je tu samozřejmě aspekt skromnosti a univerzálnosti. Opak toho, co je tu dnes – mít na každou příležitost, na každou náladu, ke každé kabelce jiné boty. Já tedy cítím, že tento trend „mít všeho hodně“, jehož vrcholem byla Carrie ze Sexu ve městě se svým přemrštěným šatníkem a botníkem, je již nenávratně na ústupu.
Co vidíme?
Nasťa je již vysvobozena a Ivan představen jejímu otci co by budoucí ženich. Vidíme také tři různé svršky. Ivanův a Nasti, ač to ve filmu nebylo vidět, budou pravděpodobně dary od Mrazíka, protože nic tak krásného a zdobného předtím nevlastnili. Já se chci ale pozastavit u toho třetího – u otcova. I když je starý (myslím svršek) a úplně obyčejný, tak i přesto má na sobě zdobný prvek – červený detail na límci, který jej činí mnohem zajímavějším, než kdyby byl bez něj. Schválně jsem ho na další fotce odmazala a můžete posoudit, že bez něj vypadá kabát jako úplně ošuntělý vaťák.
Co si z toho můžu pro sebe vzít?
Z toho a také z detailní fotografie Nastěnčina šátku níže vyplývá, že bychom neměli podceňovat sílu detailů. Taková pěkná výšivka, zajímavé knoflíky, brož připnutá na jednoduchém kabátu … dokáží divy a mají moc vynést celý náš, třeba i úplně prostý a jednoduchý, vzhled do nevšedních stylových výšin.
Co vidíme?
Vidíme obličej Ivana. Kromě toho, že si většina z nás (už ve filmu) všimla toho, že je nalíčen, že má modré oční stíny, tak je tu další nepřirozený a nepříliš lichotivý jev. A člověk nemusí být žádný odborník na vzhled, aby poznal o co jde. Že to, co je na něm divného, jsou jeho obarvené vlasy (nebo snad paruka?).
Tento jev – odbarvení na blond – je vlastně společný všem třem hlavním hrdinům – Ivanovi, Nastěnce i Marfušce.
Každý z nich byl v nějaké své životní etapě blonďatý a všichni tři jsou od přírody tmavovlasí.
Ivan, stejně jako Marfuška byli odbarveni pro účely filmu Mrazík a zajímavé je, že každému měla světlá barva dodat pro svou roli efekt pravého opaku. Ivanovi krásu – zřejmě byli tehdy blondýni větším synonymem krasavce. A Marfušce měla naopak světlá barva na kráse ubrat. Což je zajímavé, ne?
A třetí, také původně tmavovlasá, Nastěnka.
Posouzení nechám na vás. Za sebe mohu říci asi tolik, že věřím v to, že kdyby si příroda myslela, že nám sluší světlá barva vlasů, tak by nám ji jistě sama dala a že v tom, jakou barvu jsme dostali, je její velký záměr a velká moudrost. Nevěřím na svévolné předělávání se.
A co vidíme na třech posledních demonstračních fotkách –
na Nastěnce u stromu, na fotce novomanželů a na svatebních hostech?
Vidíme barvy! Mnoho barev! (Porovnejte schválně s dnešními svatebními hostinami.)
Barvy hřejivé i chladivé. Barvy tlumené i výrazné. Pobledlé i zářivé. Zeleň májovou i smaragdovou. Teplou červeň vlčích máků i chladivě namodralou červeného vína. Žlutou podobnou naleštěnému zlatu ve zdařilé kombinaci s Nastěnčinou lososovou, ale stejně tak dobře i s Ivanovým blankytem …
Co si z toho můžu pro sebe vzít?
Nechci tím říct, že bychom měli hned svůj šatník otevírat novým, dalším barvám. Vůbec ne. Chci spíše navrhnout, abychom novým barvám (vzorům, kombinacím, prvkům…) otevřeli svá srdce.
A to je velký rozdíl. Vlastně už jsem se toho dotkla hned zpočátku u Mrazíkova vrstveného outfitu.
Více zvažujme otevírání peněženky a oproti tomu, tak často, jak je to jen možné, otevírejme a rozšiřujme své obzory. Dívejme se na věci kolem sebe jinak, než doposud. Fascinovaně a s obdivem. Vnímejme dokonalé barevné kombinace přírody. Stromů, květin, oblohy … Dívejme se novým zvídavějším pohledem na lidi kolem sebe, na barevnost oděvů dětí ze školky, které v úhledných dvojstupech právě procházejí kolem nás. Nechme se vtáhnout do barevné nálady filmů, kulis, scenérií, kostýmů hrdinů. Prostě obdivujme bohatost kolem sebe. I tu zdánlivě nejobyčejnější.
A věřme, že se nám tento způsob vnímání a oceňování krásy všude kolem nás obrovskou měrou vrátí. Kromě jiných benefitů, které by vystačily na další samostatné články, i tím, že nás, jak efektem vracejícího se bumerangu, naučí tvořit krásnější, účelnější a osobitější vlastní šatník.
Winter in Paris 