Film Smrt v Benátkách jsem viděla poprvé někdy na počátku devadesátých let a nijak zvlášť mne tehdy neoslovil, spíš jsem si jen odfajfkovala, že mám shlédnutý další ze seznamu ikonických, aby člověk nebyl v intelektuální společnosti za hlupáka.
A nedávno, a aniž bych věděla proč, jsem si na něj vzpomněla a pocítila nutkavou potřebu ho znovu vidět. A řeknu vám, že teprve tím jsem naplno pochopila rčení, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. V případě Smrti v Benátkách spíše do stejné laguny.
Moje první reakce po skončení filmu byla ta, že se ani trochu nedivím, že mne v devadesátých letech vůbec nebavil.
Bylo mi totiž tehdy dvacet, krása pro mne znamenala pěkný make-up, pěkné džíny a pěkný účes a také proto, že jsem na vlastní kůži neprožila žádnou epidemii. Dnes je mi padesát, živím se tím, že pomáhám ženám (bez líčidel a dalších vnějších příkras) hledat jejich krásu a co je to epidemie vám nemusím povídat.
Ano, cítím, že nastal nejvyšší čas na filmy takového kalibru jako právě Smrt v Benátkách.
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby.
A najde krásu. Ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně s tím objeví i dosud skryté stránky sebe sama a nevídané city.
A stejně jako jasná letní obloha potemní a začínají se honit mraky, tak druhá část filmu přináší nový rozměr. Muž se dozví, že v Benátkách řádí cholera a doposud poklidně idylická nálada se promění:
„V hotelu se ještě v distingované secesní nevědomosti tančí, ale opodál už nezadržitelně hoří oheň změny.“
„Krása je jedinou formou duchovna, kterou vnímáme smysly, kterou jsme s to smysly unést.“
Thomas Mann
Režisér Luchino Visconti roky cestoval po Evropě. Navštívil Maďarsko, Rusko, Finsko, Polsko … a hledal tvář, která se měla stát ikonou. Hledal chlapce tak krásného, že bude stát za to okolo jeho krásy obestavět kulisy filmu a rozeznít hudbu Gustava Mahlera … a nekonec i nechat zemřít hlavního hrdinu.
A našel ho ve Stockholmu. Jednoho dne se otevřely dveře a ON vešel dovnitř. Byť trochu starší, než si Visconti původně představoval, ale přesto (prý) hned věděl, že je to on. Že „The Most Beautiful Boy In The World“, jak se o něm říká, právě stojí před ním.
…
Patnáctiletý polský chlapec Tadzio bydlel se svou matkou a sourozenci ve stejném hotelu jako hlavní hrdina Gustav. Byl vysoký, štíhlý, s polodlouhými, měkce zvlněnými světlými vlasy.
Foto vlevo pochází přímo z prvního setkání s Vicsontim ve Stockholmu, dnes bychom řekli z castingu, další jsou již přímo z filmu.
„Zjišťuji, že čím více se tímto filmem a krásným chlapcem zabývám, tím více si začínám připadat jako Gustav. Jako zamilovaný stárnoucí hrdina. Také bych se na Tadzia, krásného, až srdce bolí, dokázala dívat nekonečné hodiny a v jeho tváři objevovat krásu celého světa …“
A pochopitelně mne to nutí zamýšlet se nad tím, v čem tkví podstata jeho krásy?
Jsou tu samozřejmě tělesné parametry: mládí a štíhlost …, ale to není vše. Být mladý a štíhlý ještě samo o sobě nikomu krásu nazaručí. Znám zástupy mladých a štíhlých, ale žádného z nich bych neoznačila jako krásného.
Krása Tadzia je jako korková zátka na hladině Benátského zálivu, kterou tam vynesla atmosféra filmu. Krása, která se mohla naplno rozvinout až v souvislosti s okolnostmi, s příběhem.
Kdyby se film odehrával na americké střední, kdyby se hrdina producíroval po školním nádvoří v mikině a kšiltovce, načesán a napomádován a na konci by spolu se svou sexy dívkou nasedl do růžového auta, v němž by se vznesl do tyrkysového nebe, tak by jeho krása rozhodně tak nevynikla.
V americkém filmu by to byl prostě jen další hezký kluk. Hezounek.
Ve Smrti v Benátkách je Tadzio ztělesněním samotné podstaty krásy.
Tadziova krása to není jen tvář s výjimečně ladnými harmonickými rysy. Jeho krása je soubor mnoha dalších kvalit. Na fyzické úrovni je jimi vzpřímené držení těla, pružnost pohybů, vyladěný poměr mezi pevností a měkkou uvolněností …
Ale pak je tu také něco, co už není tak snadné popsat. Jakási vlídnost a vnitřní klid. Oslnivost nevyzařující z reflektorů, nýbrž zevnitř a dokazující, že člověk je božská bytost. Nenárokování si potvrzení své krásy vnějším světem: šerpami, soutěžemi a dalšími ikonami uznání … a ruku v ruce s tím také něco jako vztyčený prst osudu upozorňující na fakt pomíjivosti, na krásu okamžiku …
Krása je prostě více, než se zprvu zdá. Krása je výsledek celého zástupu skutečností. Vlivů, okolností a prostředí!
Krása není žádné definitivum.
Krása není statická.
Krása není žádné „buď anebo“.
Krásným se lze stát,
krásu lze ale také pozbýt …
Ano, přesně to si myslím. Že krása není žádné definitivum, že to není nic statického. Žádné „buď anebo“. Nefunguje to, že když se krásnými narodíme, tak krásní zůstaneme až do smrti. A naopak. I když nedostaneme do vínku ideální tělesné a obličejové parametry, tak můžeme být krásní. Krásnými se lze stát. Krásu lze ale také svým způsobem života pozbýt …
Z nostalgicky poetických Benátek se přesouvám do reality.
Krása je vlastně moje pracovní náplň. Zabývám se krásou. Hledám ji u svých klientek, hledám ji ve věcech, v oděvech, doplňcích, špercích a vůních, pozvolně nenápadnými cestami k ní směřuji i na svých lekcích jógy.
Jeden a ten samý člověk může žít dvě své paraelní podoby, svou nejkrásnější i svou nejhorší. A každým dnem, jak sami se sebou zacházíme, jaký způsob života vedeme, svou podobu budujeme a upevňujeme. Krásu buď získáváme, nebo ztrácíme …
Velmi názorně jsem tento rozdíl viděla v knize Držení těla, která se jako jedna z mála touto problematikou zabývá. Přitom ale držení těla má ve věci krásného vzhledu zcela zásadní význam.
Na jedné a té samé ženě je vidět, jak se život, postoj, emoce, mimika a každodenní návyky a zlozvyky na našem vzhledu podepisují.
Jedna a ta samá žena a přitom několik různých obličejů, od krásného až v vyloženě nehezkému.
Otevřete galerii a posuďte sami …
Zajímavé, že?
Inu, jak je vidno, hranice mezi tím být a nebýt krásný, je velmi tenká. Jak je lehké zošklivět, jak je lehké zkrásnět?
A když do arzenálu zbraní krásy, které mnohdy obracíme proti sobě, zařadíme ještě aspekty jakými jsou laskavost, vlídnost, uvolněnost, úsměv …, tak v mžiku, doslova jako kouzelnou hůlkou, lze naši podobu změnit zcela zásadně.
Vlastně je to snadné …
Je a není.
Není mnoho situací, o kterých se dá říci, že jsou velmi snadné a zároveň strašlivě těžké.
A osobní krása je jednou z nich.
Winter in Paris 