Tento příběh možná znáte.
„Všude je potopa. Muž sedí na střeše svého domu a prosí Boha, aby ho zachránil. Po chvíli jede kolem člun a chce vzít muže s sebou. Ten ale říká: „Nechci, Bůh mě zachrání.“ Kolem projedou ještě další dva čluny. Muž ale zůstává na střeše a dál se modlí.
A nakonec se utopí.
Když přijde do nebe, stěžuje si. „Bože, celou dobu jsem se modlil. Proč jsi mě nezachránil?“
„Jak to?“ podiví se Bůh, „vždyť jsem ti přece poslal tři čluny!“

Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Dálnice nemám vůbec ráda. Dokonce bych řekla, že se řidiči rozdělují na dva typy. Jedni milují dálnice a druzí je prostě nemusí. Já patřím k těm druhým. Když vím, že mě čeká jízda po dálnici, jímá mě preventivně vždycky trochu nejistota, která je přímo úměrná typu dálnice. Například D1 mě dokáže znepokojovat již měsíc až dva před jízdou.

Začnu osobní příhodou. Před pár lety jsem chodila pravidelně na masáže do jednoho nejmenovaného pražského salonu. A jako vážené zákaznici mi nabídli možnost proměny jejich vizážistkou. Zdarma.
Osobně nemám k tomu, co je zdarma příliš velkou důvěru. Myslím si, že věci (a služby), které mají skutečně fungovat, je třeba vyvážit peněžní hodnotou. (Ale o tom zase někdy jindy…)

Užívala jsem si svoje první podnikání. Radovala se ze své nezávislosti. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jaké zboží nakupovat, jaké nenakupovat, jaké dávat ceny, jak se mám chovat k zákazníkům, jak se tvářit, jak se netvářit … Nikdo mi ale také nedával každého patnáctého plat …. ale o tom nechci psát, s tím jsem počítala ..