Krušné chvíle v Krušných horách (v 80. letech)

Mí rodiče nelyžovali a nejezdili na zájezdy. A mě to asi chtěli všechno vynahradit. A tak dali hlavy dohromady a přihlásili mě na jednodenní zájezd na Klínovec. Byl pořádán podnikem Poldi Kladno, kde pracoval můj tatínek. Ten by tam asi býval měl spoustu známých, ale já tam neznala nikoho.
„Nevadí, Blanka se seznámí. A i kdyby ne, vždyť je to jenom na jeden den. Hlavně, že se naučí lyžovat. To mě nikdo nikam neposlal a proto jsem se nic nenaučil a teď už to nedoženu,“ rozhodl tatínek. A tak v dobré víře maminka upekla řízky a posadili mě do autobusu mezi čtyřicet neznámých lidí různého věku. Měli ale něco společného – všichni se znali. Nebo to alespoň na mě tak působilo.
Cestou do hor jsem ze zamlženého okénka autobusu pozorovala, jak se rozednívá a také jak se ostatní účastníci skvěle baví, těší se a vypravují si příhody z minulých zájezdů. Bylo mi úzko … a mělo být ještě hůř.

Nevím, jak si mí rodiče představovali Klínovec a kde se v nich vzala ta bezbřehá důvěra, že jejich jedenáctiletá dcera, která na lyžích stála jenom dvakrát (jednou v obchodu a po druhé na mírném kopečku před domem), vše zvládne. Ale v 80. letech to tak chodilo. Nikdo nic neřešil. Děti se posílaly na zájezdy, tábory … bez pořádného vybavení, bez mobilů, helmiček, znalostí a hlavně bez obav a starostí.

Přijeli jsme na Klínovec.  Řidič otevřel zavazadlový prostor, vyndal lyže a oznámil, že odjezd je ve čtyři hodiny. Všichni se zapnuli do lyží a odsvištěli z kopce. A já, malá hrdinka v kulichu, oteplovačkách, nezkušená, ale odvážná se také odrazila a vydala se „Pařezovkou“ dolů. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem po několika metrech vyjela ze sjezdovky do lesa a spadla. Pletená čepice a rukavice plné sněhu,  já a moje vypnuté lyže v hluboké závěji. Zvedla jsem se a pokoušela se zapnout se do lyží. Nasadit zpátky do lyží tehdy moderní deskové vázání bylo nad lidské schopnosti. Nasazení vyžadovalo naprosto ideální podmínky a chirurgickou přednost, ale stačilo jen něco málo sněhových vloček a už jste to „nenahodili zpátky“ i kdybyste stokrát chtěli. Celou situaci ještě komplikovaly takzvané „sychráky“ – čili bezpečnostní popruhy, které byly uvázány kolem přeskáčů a připevněny k lyži a nahrazovaly dnešní brzdičky. Díky nim jste nemohli pořádně očistit lyži a vázání, protože nebylo možné zvednout nohu. Zvedli jste-li nohu, zvedali jste i lyži. Prostě hrůza …. Dostávala jsem se do stavu zoufalství a začínala natahovat …
Nebýt nějakého staršího hodného pána, kterému mě bylo líto, tak tam ležím snad dodnes. Pomohl mi do lyží, ukázal mi mírnější „Dámskou“ sjezdovku a předal pár základních rad o tom, jak lyžovat.
A od té doby už to bylo lepší. Lyžovala jsem pomalu a opatrně, křižovala sjezdovku, ale už žádná kolize. Dokonce jsem si všimla holky, která se tam taky „plácala“ jako já – sama a byla z našeho autobusu. Potěšila mě hlavně ta skutečnost, že i někdo jiný než já je na Klínovci chudák sám, přestože se mi zdálo, že je celý autobus jedna velká šťastná parta z Poldovky. Tak jsem ji oslovila a pak už jsme jezdily spolu. A díky této spřízněné duši to byl nakonec hezký den. Povídaly jsme si o tom, jak je to u nich ve škole, jak u nás, jaký se jí ve třídě líbí kluk, jaký mě a jaké holky nesnášíme …
Na zpáteční cestu domů jsme si sedly vedle sebe. Dojedli jsme moje řízky. Mastné ubrousky jsme jako slušně vychovaná děvčata nevyhodily z okénka autobusu, ale uložily do hliníkových jídlovek.
Večer, když jsem uléhala, jsem se cítila skvěle. Byla jsem doma, v teple a v bezpečí. V noci jsem ještě párkrát bezděčně trhla nohou, než tělo pochopilo, že už nemusí lyžovat.
Ten den jsem si sáhla na dno, prožila jsem „lyžařský“ křest ohněm.
Doufám, že se tento článek nikdy nedostane k mojí mamince. Bylo by jí líto, jaké trauma mi nevědomě a v dobrém úmyslu způsobila … :-)

krusne hory