Měla jsem kamenný obchod. Měla jsem – je minulý čas. Už ho nemám. Zavřela jsem ho, protože e-shop vydělával víc. Když jsem ho zavírala, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála. Myslela jsem si, že odteď bude můj život už jen procházka růžovým sadem. Už žádné starosti – jen vydělávání peněz! Žádný nájem, žádný plat prodavačky … A už velmi brzy jsem zjistila, že to není až tak úplně jednoznačné. 

Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Pokud ano, pak je vše v nejlepším pořádku a ani byste nemusela číst dál … ale zkuste to, ono se to totiž nevztahuje jen na tuto oblast.
Tato kartička na mě nedávno doma odněkud vypadla, když jsem uklízela. Úplně jsem na ní zapomněla. Dostala jsem ji kdysi na veletrhu kosmetiky od firmy Havlíkova apotéka (zmíněna také v tomto článku). Stojí na ní zhruba to, že si ji mám umístit doma na nějaké frekventované místo a často se na ní dívat, až budu přesvědčená, že jsem skutečně krásná.

Dálnice nemám vůbec ráda. Dokonce bych řekla, že se řidiči rozdělují na dva typy. Jedni milují dálnice a druzí je prostě nemusí. Já patřím k těm druhým. Když vím, že mě čeká jízda po dálnici, jímá mě preventivně vždycky trochu nejistota, která je přímo úměrná typu dálnice. Například D1 mě dokáže znepokojovat již měsíc až dva před jízdou.