Lepší jednou za měsíc sacher v kavárně než každý den müsli tyčinka

Lepší jednou za měsíc sacher v kavárně než každý den musli tyčinka

Müsli tyčinky …. Prožila jsem s nimi mnoho let společného života. Některé okamžiky byly šťastnější, jiné měně. Některé tyčinky byly chutnější, jiné méně …
Asi nejlepší definicí našeho vztahu by ale bylo: „Zvykla jsem si na ně.“ Jako když se vdáte z rozumu. Zvyknete si, ale chybí tomu šťáva. A ať jsem se snažila milovat je sebevíc, nedokázala jsem to. Nedokázala jsem je vnímat jinak než jenom jako pouhou náhražku. Zdravější … sice, ale pořád jenom náhražku …

A přišel den, kdy jsem „poctivě pohlédla pravdě do tváře“ a přiznala jsem si, že mi müsli tyčinky vlastně nechutnají.

Že jsem je jedla proto, že mě zastihla vlna zdravého životního stylu.
Číhalo to na mě ze všech stran. Četla jsem to v časopisech, v knížkách, říkala to doktorka Cajthamlová v pořadu Jste to, co jíte. Všude jen samé: „Mlsejte zdravě.“ Prostě taková modla dnešních dnů.

Další důvod byl možná jakýsi alibismus. Chuť dopřávat si sladké častěji, zdravěji a bez výčitek. A dopracovala jsem to až tak, že jsem si na pravidelnou sladkost málem vytvořila návyk. Už jsem si kafe jen tak – bez něčeho sladkého – ani nedokázala představit.

Měla jsem jich doma vždycky několik do zásoby (z Lidlu za 8,- i v raw kvalitě za 39,-), ale vlastně jsem si na nich nikdy nepochutnala. Žádný zvláštní požitek jsem z nich neměla. Buď mi lezly do zubů nebo z nich byla příliš cítit vláknina nebo mě hutnost ovocných či karobových složek úplně „dusila“.

„To máslo je ale dobrý!“

Mám ráda zdravý životní styl. Chodím na farmářské trhy, nenakupuji kuřata v supermarketech, vařím luštěniny a dýňovou polévku. Ale …

Ale někdy permanentnímu pečování o  své zdraví tak propadneme, že přestaneme vnímat přirozené a kvalitní chutě a poslouchat selský rozum. Jako třeba margaríny v období po revoluci. Nějak se do éteru dostala a uchytila informace, že jsou lepší, zdravější a stejně chutné jako máslo. (Což už dneska běžně odborníci vyvracejí.) A tak se všude „margarínovalo“. Mazali jsme ho na chleba ve jménu zdraví, až nám to přišlo normální a někomu to dokonce mohlo i chutnat.
A pak jsem po letech „kdesi na návštěvě“ ochutnala staré báječné máslo a rama, flora a spol. už mi nesměly přes práh.

Tyčinky za nic nemůžou, chyba je ve mně.

Tato úvaha vlastně není o tyčinkách. Nechci naštvat milovníky tyčinek. Nikomu je nechci rozmlouvat. Každý člověk má svoje chutě a každý výrobek má právo na život.
Až pojedu na dovolenou, tak si jich určitě pár přibalím. Nikdy nevíte, kdy přijde hlad a jaká bude možnost si něco koupit.

K tomuto článku mě ale inspirovalo mé asi stopadesáté shlédnutí filmu „Světáci“. A to konkrétně scéna, kdy Jiřína Šejbalová nachystá fasádníkům kávu a štrůdl a pak vysloví legendární větu: „Lepší jednou za život do Monte Carla než každý rok k Máchovu jezeru.“

111f5b114308bdea7b78cd2494f9128add2bee8ed

A já si přitom – bůhvíproč – vzpomněla na svoje tyčinky ve spíži: „Vždyť tak nějak podobně to mám s tím zdravým mlsáním.“
Už samotný pojem „zdravé mlsání“ mi přijde trochu divný. V tom asi vidím ten základní rozpor. Myslím si totiž, že nemá cenu mlsat zdravě. Že je vlastně velký omyl vytvářet dojem, že se vůbec musí nějak pravidelně mlsat. Pravidelně a každý den bychom měli přece normálně jíst a mlsání si nechat na nějakou výjimečnou příležitost.  A nevytvářet si tyhle mlsací,  zobací, brambůrkové a burákové rituály.

A když už mlsat, tak se vším všudy. Není nad to zajít si jednou za čas do kavárny a dopřát si přesně ten nefalšovaný a sofistikovaný luxus skutečných zákusků. Nechat si mlsání na vzácnější příležitost a vytvořit si tak příjemný obřad všedních dnů.

A vlastně taky nechci zasvětit svůj život „zdravému stylu.“ Nechci žít náhražkový život. Kouzlo života spatřuji i v tom, že se těším, až příští středu půjdu do kavárny a tam si dám „opravdový zákusek“ – sacher (nebo medovník). Nechci už zdravě mlsat každý den v kuchyni müsli tyčinku. Chci si dělat radost tím, že si sladké dopřeji noblesně u stolku v kavárně. Chci autentické chutě. Protože, co je autentické, to je opravdové. A ať je to s plnou parádou!