Jak se naplnily moje nejhorší obavy: a já zůstala s nepojízdným autem uprostřed dálnice

Dálnice nemám vůbec ráda. Dokonce bych řekla, že se řidiči rozdělují na dva typy. Jedni milují dálnice a druzí je prostě nemusí. Já patřím k těm druhým. Když vím, že mě čeká jízda po dálnici, jímá mě preventivně vždycky trochu nejistota, která je přímo úměrná typu dálnice. Například D1 mě dokáže znepokojovat již měsíc až dva před jízdou.

Dálnice – moje noční můra

Dálnice jsou prostě moje noční můra. Děsí mě hned z několika důvodů. Vůbec samotný jejich koncept mi přijde nepřirozený. Jet po nich a nemít možnost sjet nebo se otočit do protisměru. Nemožnost odbočit je pro mě na dlouhých úsecích až mírně klaustrofobická. Také nemám ráda jejich strohost, přímost a jednotvárnost. Připadám si na dálnici prostě uvězněná a nucená plynout s rychlých davem. Také se cítím být ohrožována kamiony a egoistickými řidiči, jejichž velká auta (převážně černá nebo bílá) mají velmi dravý a nepřátelský výraz. A to ještě pořád nemluvím o zácpách. Zácpu mezi Horní a Dolní Lhotou neřeším, to se můžu jednoduše otočit a vrátit, ale zácpa na dálnici je pro mě vězení, které mi zrychluje tep, na nějž úplně neplatí ani jógové zklidňující střídavé dýchání Nádí šódhana.

Takže jízdu po dálnici prostě nemusím. Zácpy mě sice znepokojují, ale úplně nejhorší představa je závada auta na dálnici. A to se mi stalo právě tuhle sobotu.

Zradilo mě auto?

Bylo krátce před osmou, těsně před setměním. Vyjíždím z Prahy na dálnici směr Karlovy Vary a po pár kilometrech začalo moje auto mírně škubat. „Ne, to ne!!!“ vyděsila jsem se. Pak se to zase srovnalo, ale cítila jsem, že už nejede tak, jak by mělo. „Prosím, prosím, vydrž …“, domlouvala jsem svému citroenu. „Aspoň než sjedu z dálnice“, což nebylo daleko .. asi patnáct kilometrů. A auto zatím drželo. Já, mírně vynervovaná, prosila, jak o život.
Jenže po několika málo kilometrech se dva pruhy začaly z důvodu opravy dálnice sbíhat do jednoho. Bylo třeba zpomalit a najet do protisměru. A jak jsem podřadila, auto začalo škubat víc a víc, až se úplně zastavilo. Tím, že můj pruh byl sveden do protisměru, neměla jsem ani možnost zajet nebo odtlačit auto do odstavného pruhu. Moje nejhorší obavy se naplnily a já zůstala stát přímo v jízdním pruhu s nepojízdným autem.
Zaplavil mě úzkostný pocit bezmoci a strachu. Klepala jsem se jako ratlík, ale kupodivu jsem nepřestala přemýšlet prakticky. „Trojúhelník!“ .. otevřela jsem kufr a hledala ho.

auto-4

Rozepnula jsem pouzdro a začala ho sestavovat. Byl velice „fórový“ a hned se mi podařilo ulomit jednu nožičku. Zoufale jsem s ním chvíli bojovala a pak ho opatrně postavila na silnici. Byl sice bytelný asi jako domeček z karet, když hrajete „záchod“, ale aspoň něco. Auta se před ním začala „štosovat“ a opatrně kolem mě projížděla. Lidé si mě zvědavě prohlíželi z okýnek, ale nikoho nenapadlo mi pomoci. Třesoucí rukou se mi podařilo po několika pokusech v seznamu telefonních čísel v mobilu najít a vytočit mého automechanika. „Bože, vždyť je sobota večer, ten určitě nebude doma a nepomůže mi.“ Ale zvednul to. Zmateně jsem mu popsala, kde se nacházím a on (kupodivu a díkybohu) slíbil, že pro mě přijede.

Uplynulo asi dvacet minut, ale mě to splynulo v jeden stresující okamžik. Nervózně jsem chodila sem a tam od auta k trojúhelníku a snažila se ho poopravovat. A to tak, až se zbortil úplně. Byla mi zima, bála jsem se, že se stane nějaká nehoda, že do mě nebo do mého auta někdo vrazí a nervozita stoupala s přibývající tmou.

Dobrý anděl

Vtom za mnou zastavila červená dodávka a z ní vystoupil mladík, který se nabídl, že mě odtáhne aspoň z dálnice na odbočku, kde mě pak vyzvedne odtahová služba. Následovalo hledání vlečného lana a háku v kufru. To se naštěstí zadařilo. Moje auto bylo připojené a mohli jsme jet. S hrůzou v očích jsem sledovala, jestli je provaz mezi auty dost napnutý a hrozně jsem se bála, že zabrzdí a já to do něj napálím a ještě mu za jeho dobrotu zničím auto.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Nenabourala jsem. Můj „dobrý anděl“ mě odtáhl z dálnice a tam už si pro mě přijeli. Odvezli mě domů a auto do servisu.

Kdo koho zradil? Auto mě nebo já auto?

Druhý den jsem o celém incidentu přemýšlela. A vzpomněla si na knížku „Já řídím“ od Zdeňky Jordánové o hledání souvislostí mezi naším životem a řízením auta, kterou jsem si před lety koupila. Listuji v ní a odpovědi na otázku: „Co to mělo znamenat a co mi to říká?“ velmi brzy nacházím.

Auto je symbolem našeho pohybu životem.
Podle způsobu jízdy vždycky poznáte, kdo v autě sedí.
Auto – to jsem já – jen velikost, rychlost a hmota zesiluje důsledky mého chování.

Naše auta prostě ztělesňují naše záměry. Jsou symbolem našeho posunu v životě. A nehody nejsou náhody. Máme k nim nekonečně mnoho důvodů, které nesouvisejí jen s řízením auta, ale s naším vnitřním životem jako takovým.

Co tedy moje auto udělalo?

Moje auto mě zastavilo na rozjeté dálnici. Přerušilo drsným způsobem jízdu – pohyb. A mě to docvaklo … vstoupila jsem před časem do jedné akce, která mi od samého počátku nevyhovovala, ale nedokázala jsem ji přerušit, odejít z ní. Pořád jsem hledala důvody, proč mám setrvávat … „mám v tom peníze … to vydržíš … nejsi slaboch … je dobré dokončit, co se začne!“ říkala jsem si.
Již od začátku akce jsem ale dostávala znamení, že to není pro mě, které jsem ovšem neposlouchala …. „Již od začátku to cukalo a trochu smrdělo“ … použiji-li slovník mého auta. A symbol v neposlední řadě … právě jsem se z té akce vracela!

Co jsem nedokázala sama, projevilo mi moje auto.

„Zastav to, přeruš to, i když je to rozjeté.“ No zkrátka symbolika jako hrom!
Děkuji tedy mému autu za lekci. Za lekci, která i přes veškerý stres, byla ještě z těch jemnějších. Bylo to vlastně takové pošťouchnutí. Žádná drsná lekce, žádná nehoda, žádné zranění. To se jen moje auto obětovalo, abych mohla něco pochopit. Děkuji ti, můj milý citroenku C3.

Ps. Můj automechanik si tedy myslí, že je to znamení, že bych se ho měla zbavit. Že bych ho měla prodat a vyměnit za novější. Jenže on neví to, co vím já :-)

Ps2. Já ho v tom názoru samozřejmě nechávám, protože každý máme svůj svět. Nikomu nic nenutím.