Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Balík jsem tedy odeslala, v Olomouci ho převzali, uplynul týden, dva … a já si vzpomněla. Ne, že bych na to čekala, ale kdybych já byla na jejich místě, tak bych určitě vzala telefon a poslala sms typu: „Balík došel, děkuji za dárečky :-)“ Nebo aspoň mail … ale oni nic … neozvali se, nepoděkovali.

A věřte, že se na ně ani trochu nezlobím. Vím totiž, že spousta lidí v sobě nemá přirozenou vděčnost.
Ano …. Tím zmiňovaným a zázračným slovem je …: „Děkuji“.

Spíše je mi jich líto, že to doposud nevěděli. Protože kdyby to věděli, tak by se jejich život musel výrazně vylepšit.

Poděkovat za cokoliv, za drobnost, v obchodech, na poště, zdvihnout dlaň od volantu, když se na úzké silnici míjíte s autem a ono přibrzdí. Poděkování je maličkost, která nás vůbec nic nestojí a přitom:

Používáním slova děkuji jako bychom kolem sebe rozhazovali květiny a dláždili si jimi svoji cestu životem.

Nechci psát o bohu, o vesmíru, o vibracích …, nechci psát slovy, se kterými bývají články na podobná témata vděčnosti spojené. Já jsem ráda „nohama na zemi“.
Já vnímám a vysvětluji věci jednoduše. Takže otázku děkování vidím asi takto:

„Je to jako když dáte dárek dítěti, které z něj má radost. Je nadšené, raduje se a děkuje!! To  pak máte chuť ho zase brzy obdarovat.“
A tak to funguje všude kolem nás. Kdo je vděčný, kdo umí ocenit a poděkovat, tomu budou přidány na jeho hromádku darů ještě další. Další a další …
A kdo vám ani nepoděkuje, tak na toho se příště prostě vykašlete :-)