5 příkladů: kdy mi rady rodičů zkomplikovaly život!

5 příkladů kdy mi rady rodičů zkomplikovaly život

Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.

Za prvé:

Hned jak přijdeš domů, tak se musíš převléknout!

Jakmile jsem přišla domů, slýchala jsem: „Jdi se hned převléknout. Neválej se tady v oblečení, ve kterém chodíš do školy. Vytaháš si ho. Zničíš si ho!“
A já se to naučila, až se mi to tak dostalo do krve, že i teď jakmile sundám boty, běžím do šatny a okamžitě se převlékám.
Ovšem reálným a smutně vedlejším výsledkem této zdánlivě moudré rady je to, že mám plnou skříň krásných věcí a doma chodím v teplácích.
Ano, moje pěkné oblečení visí na ramínkách a čeká na své vzácné příležitosti a já se lidem, kteří jsou mi nejdražší, ukazuji denně ve vytahaných tričkách a již zmíněných teplácích. A věřte, že to se mi vůbec nelíbí a horko těžko odnaučuje. I teď, když píšu tento článek, mám na sobě velmi nevzhledný outfit :-) Zvyk je prostě železná košile!

Za druhé:
Dojídej!

Další bezvadná rada! Tady není třeba se sáhodlouze rozepisovat … Naučila jsem se sníst všechno – do poslední brambory na talíři – a výsledkem toho je, že neumím v sobě přesně poznat pocit nasycení. Neumím si říct dost! Prostě jím, co mi bylo předloženo, dokud to všechno nezmizí z talíře. A tak do sebe dostávám mnohem více kalorií, než je potřeba. Kdybych se touto radou neřídila, možná bych mohla mít o nějaké to kilo méně!

Za třetí:
Co by tomu řekli lidé?

S úctou ke všem lidem říkám: „Proboha, copak mi musí záležet na tom, co si o mě bude myslet kdejaká bába?“ Proč bych se měla vtěsnat do morální škatulky přijatelnosti ostatních lidí? Mně je přece taky úplně fuk, co oni dělají. Proč bych se měla před každou svou akcí, činem … rozmýšlet, zda to někoho nerozčílí. Co je mi po tom, co si o mém způsobu života bude myslet sousedka? Já ji také nesoudím za to, co dělá, s kým se stýká a co nosí na sobě. Ona se za mě nikomu zpovídat nemusí. Já ji přece tím, co dělám, neohrožuji ani neomezuji.

A navíc, dnes už znám tohle úžasné heslo: „Nestarejte se o to, co si o vás myslí ostatní! Oni mají dost starostí s tím, co si o nich myslíte vy !“

Za čtvrté:
Nemiř příliš vysoko …!

Kdo míří vysoko, tak z výšky spadne. Lepší je se držet při zemi. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše … Jistější je spokojit se s málem. (Nemůžu se tady prostě zbavit dojmu, že některá rčení byla mezi ty pravdivé, lidové moudrosti naimportovaná, aby udržovala lidi v poslušnosti, v podřízenosti a strachu.)

Všechno to jsou super rady, kterými nás rodiče jistě chtěli v dobré víře uchránit před zklamáními, nezdary a pády, ale na druhou stranu jejich dodržováním hrozí velké nebezpečí, že by z nás mohli vyrůst naprosto průměrní lidé bez snů, plánů, odvahy a ambicí.

„Na tuhle školu se nedostaneš, ekonomka je jistější.“
„Tam, kam chceš tě stejně nevezmou, to je jen pro vyvolené.“
„Tu výpověď nedávej, buď ráda, že vůbec máš nějaké místo. Podívej, kolik lidí je dnes bez práce.“
„Ten obchod si neotvírej, dneska lidi nemají peníze.“
„Jdi se radši učit matiku, ta ti moc nejde. Za to, že si kreslíš princezny, tě nikdo v životě platit nebude.“

„Milí rodiče, kdybych vás vždycky poslechla na slovo, tak teď někde sedím jako zpruzená, zapšklá a nešťastná úřednice za pár korun :-) A to byste určitě nebyli rádi.“

Za páté:
Nemůžeš být normální?!

„Nemůžeš být normální jako ostatní holky?“ Magická věta, která mě často provázela mým dětstvím.
Konkrétněji:
„Ostatní holky chtějí jezdit na pionýrské tábory.“
„Ostatní děti pijí mléko.“
„Ostatní holky rády nosí šaty.“
„Ostatní děti rády jezdí na kole.“
„Ostatní děti běhají venku, když je tak hezky.“ (Dodneška mám v sobě výčitky, že jsem doma – ať píšu, pracuji, uklízím nebo vlastně ať dělám cokoliv …, když je venku hezky. Občas tomu podlehnu a vyjdu na procházku, ale jakmile narazím na průvody lidí, na ty davy, na ty procesí po zimě napiglovaných jízdních kol, tak utíkám zpátky domů.)

„Ostatní holky se nepotřebují v osmé třídě vodit s klukem za ruku!“ (Na to jsem vždycky měla chuť namítnout: „Ale ty ostatní holky, které máš na mysli, stejně žádný kluk nechce!“)

To mě vůbec strašně rozčilovalo, že v očích mých rodičů byly ostatní holky slušnější a hodnější než já. Nezřídka se pak právě u těchto rádoby slušňaček provalilo, že otěhotněly v šestnácti, že ukradly v sámošce Tatranku a na táboře v Jugoslávii na trhu tričko s Mikymausem.

Univerzální odpověď na všechny tyto otázky by měla být: „Ne, nemůžu! Nemůžu být normální.“

O tom to přece v životě je, že jsme každý jiný. A  největší úleva a pocit osvobození je jistota, kterou zjišťujeme mnohdy až velmi pozdě, že nejsme divné, že všechno, jak to máme, je správně. Každá jsme správně, právě tak jak jsme!

Ps. A všem rodičům za to budiž odpuštěno, protože oni to dělali v dobré víře a stejně jako se na nás „podepsali“ oni, tak na nich zase jejich rodiče a na jejich rodičích jejich rodiče … a tak dokola …
Ps.2 Fotky jsou ilustrační. Žádná z osob nepatří do mé rodiny :-)