50 odstínů šedi mých nespárovaných ponožek a další záhady

V životě jsem neviděla tolik odstínů šedi jako když se chystám spárovat svoje vyprané ponožky. Ale už jsem na to (trochu) vyzrála. Snížila jsem si totiž laťku! (Snížit si laťku – se ukázalo jako skvělý a naprosto univerzální prostředek na většinu problémů – ať je to úklid, práce, manželství, hubnutí …)
Ale zpět k ponožkám. Snížení laťky zde znamená, že spárovávám nejen ty stejné, ale i ty sobě si navzájem podobné.
Dále jsem si vytvořila takzvaný sáček poslední naděje. Tam vkládám ty opravdu nespárovatelné. Dám jim prostě ještě šanci – týden, dva, maximálně tři. A nepřibude-li do sáčku další do páru, bez milosti je vyhazuji do popelnice.

Další záhady:

  • Hledám-li důležitý mail, nikdy ho nenajdu. Nacházím naprosto zbytečné zprávy: například potvrzovací mail, když jsem si před dvěma lety objednávala kdesi na e-shopu pleťovou vodu. Ale to důležité nenacházím! Vnímám tento jev jako nějakou černou díru v mém virtuálním prostoru – něco jako propadliště důležitých zpráv.
  • Téměř totožná záhada – jen v reálném světě, respektive v mé krabici od bot, která slouží jako úschovna důležitých dokladů. Nemůžu najít svůj rodný list, ale nacházím záruční list ke kulmě za dvěstěpadesát korun z roku 1991 nebo vysvědčení z první třídy.
  • Celé dopoledne čekám na Českou poštu. Ta přijede ve chvíli, když jsem se rozhodla jít něco dělat – luxovat nebo si umýt hlavu a pak neslyším zvonek.
  • Bouřka přijde vždy, když je manžel na noční směně a já jsem sama doma. (A bojím se.)
  • Jsem prototyp záhady, která se nazývá „štěstí začátečníka“. Napoprvé „vyšvihnu“ dokonalý koláč. Chci-li ho zopakovat, když na tom záleží, když očekávám návštěvu, tak „je tvrdý, nízký a nenakynutý“.
  • Jakmile uklidím knihovnu, tak hned druhý den nutně potřebuji najít knížku, kterou prostě nenacházím. Naprosto přesně vidím její místo, její hřbet, barvu, výšku i šířku v době před úklidem – třetí regál odspoda, čtvrtá nebo pátá zleva … Ovšem teď už nemám šanci. Je dobře uklizená! Hledání končí slovy: „Už nikdy nebudu uklízet!“
  • To samé platí o šatníku. Udělám velkou čistku. Věci, co jsem neměla rok a více na sobě pečlivě složím a zapakuji do igelitového boxu a odnesu na půdu. Neuplyne ani pár dní a na ulici uvidím ženu, která má na sobě bílou košili. Moc jí to sluší. Já si vzpomenu, že takovou taky mám a chci ji vlastně nosit! Následně si ale uvědomím, že je v tuto chvíli již zapakovaná … A i kdybych se chtěla do úložného pytle podívat, jistojistě vím, že bude až na dně a já všechny úhledně složené věci rozházím a již nenajdu v sobě tu sílu, abych vše znovu složila. Tak se na košili vykašlu a nehledám.

Pokud něco podobného také zažíváte, vězte, že v tom nejste sami :-) Společně sdílený problém je hned menší problém!