Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.

Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … „
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.

Na všelijaké ankety, televizní přenosy a vyhlašování cen jsem se vždycky dívala ne proto, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale protože se mi líbily outfity oceněných a lidí v hledišti, které zabírala kamera. Ale na pořadech typu Sportovec nebo Atlet roku zaznamenávám jeden úkaz, o který bych se s vámi ráda podělila.

U těchto vyhlašování jsem si vždycky říkala: „Proč ty sportovkyně vypadají v těch společenských, večerních a elegantních róbách tak divně?“ Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem přesně co.