Která princezna je nejprinceznovštější? A proč? A jak to souvisí se stylem?

Která princezna je nejprinceznovštější?

Píše se 10. ledna a ještě máme princezny z vánoc v živé paměti, tak se na ně pojďme podívat trochu z jiného úhlu. Nebude to totiž jen o nich.

Kdo je princezna?

Princezna je titul, který označuje ženské potomky vládnoucího rodu na určitém území. Je představitelkou elity a šlechty. Obvykle bývá ztělesněním poslušnosti, kultivovanosti a morálky. Její výsadou by mělo být dokonalé vystupování, jistá dávka zdrženlivosti, znalost etikety, tance a společenského chování. Měla by být milá, jemná, vlídná a noblesní. A samozřejmě krásná. Snad dokonce přímo prototypem krásy a ztělesněním nejvyšší míry ženskosti. Ovšem té jemné, něžné a dívčí.

Vyberte princeznu!

Prohlédněte si následující fotografie mladých žen. Která z nich by si podle vás mohla v pohádce zahrát typickou princeznu?

Lenka Dusilová
Hana Holišová
Táňa Pauhofová
Markéta Procházková
Marta Danzingerová

Pokud jste tipovaly třetí, tedy Táňu Pauhofovou, pak to vidíte stejně jako já. Pozor! Nechci tím v žádném případě říct, že by některá z nich byla méně či více hezká. Všechny čtyři ženy jsou krásné. Ovšem každá svým způsobem. Každá svým stylem. Ale jen jediná z nich typicky princeznovským stylem. Ostatním by slušely jiné role, třeba policistka, femme fatale, sportovkyně, rocková hvězda, investigativní novinářka …

Čím to je? Co to určuje?

Tím, co to tohle určuje, je z velké části náš archetyp, který je projeven skrze naše rysy, výraz obličeje a energii, která vychází z nitra. (A to je vlastně to samé, s čím pracuji při svém stylovém poradenství.)


A tak se tedy podrobněji podívejme na rysy obličeje.

A nejlépe na příkladu.

Popojeďte zpět o kousek výše k fotografii Markéty Procházkové. A znovu si ji prohlédněte. Nedávno soutěžila v pořadu „Tvoje tvář má známý hlas“ na Nově. A ve 4. dílu ji namaskovaly jako zpěváka skupiny Scooter. Takhle …

A ona tenhle díl vyhrála! Úspěch nebyl jen v jejím výkonu a v práci maskérů. Ona, respektive její obličej, vypadal skvěle! Vypadal totiž velmi autenticky! A čím to? No právě tím, že rysy jejího obličeje nejsou typicky ženské, ale spíše mužské. Navrhují říkat spíše jangové, aby to nebylo pociťováno hanlivě. (Více o jinu, jangu a stylu zde.)


A teď se podívejme na výraz a energii obličeje.

A zase na příkladu.

Zůstaňme ještě v této soutěži, protože díky maskování je to celé velmi názorně vidět. Druhým příkladem bude Anna Slováčková. Jejím úkolem bylo proměnit se v Sinéad O´Connor. Maskéři samozřejmě jako vždy odvedli skvělou práci, ale výsledkem jsem byla poněkud zklamaná. Anna totiž nevypadala jako Sinéad. Ani za mák tolik jako Procházková za Scootera. Nevypadala vůbec jako charismatická, křehká zpěvačka. Vypadala spíše jako vyhladovělý chudý chlapec.

Skutečná Sinéad, která se na první pohled díky holé hlavě a černému outfitu celá úplně „odženštila“, tak na druhý, pozornější pohled, právě díky tomu naopak úplně odhalila, odkryla svou pravou ženskou, až romantickou podstatu.
Prohlédněte si ji. Nechte ji na sebe působit …
Vždyť ona by klidně mohla hrát princeznu!
Sinéad totiž disponuje právě těmi jemnými ženskými, jinovými rysy.
Její výraz je silně citlivý, až naléhavý a zranitelný. Její energie je velmi klidná, křehká, upřímná a velmi působivá.

A nepotřebuje k tomu ani nic ženského zvenčí … žádné náušnice, šperky, blond vlasy, kudrlinky, volánky, výraznou růž. Ona to tam má i bez toho všeho přikrášlování. A tohle je právě ta podstata: „Máme to tam. A nebo nemáme …“ Jedna žena tam má princeznu a jiná žena tam má něco úplně jiného!

Prohlédněte si Annu Slováčkovou na civilní fotce.
Všímejte si jejího výrazu. Je velmi ostrý, pronikavý, až dravý.
Energie Sinéad byla křehká, romantická, zranitelná.
Energie Anny je silnější, sebevědomější a více excentrická.
Zajímavé je i srovnání s její matkou Dádou, která vedle své dcery působí decentněji, umírněněji, staženěji, jakoby ustupuje do pozadí. Nechává svou dceru vyniknout. Dává jí prostor. Dcera je zde za hvězdu. A přestože je Anna o generaci mladší, působí z nich dvou jako ta více protřelejší. Tohle vše je z výrazů obličeje viditelné.

A konkrétně, co jsou vlastně ty ženské (jinové) rysy?

  • Tvar obličeje – spíše kulatý, srdčitý či oválný
  • Čelo nízké
  • Oči mandlové, kulaté (čím kulatější, tím dětinštější výraz)
  • Obočí tenčí
  • Kulatá líčka
  • Decentní, malý nebo přizvednutý nosík
  • Rty proporční, pěkně vykrojené, jemně modelované
  • Celkový dojem z obličeje je drobnější
  • Typickými výrazy jsou nevinnost, křehkost, zvídavost, až takzvaný pohled“plaché laňky“

A jaké že jsou mužské, „jangové“ rysy?

  • Obličej spíše hranatý, rysy ostré
  • Obočí výrazné, silnější, hustší
  • Větší, dlouhý, špičatý, občas až orlí nos
  • Široké lícní kosti, široká nebo špičatá brada
  • Ústa větší, často užší
  • Pohled a výraz celkově drsnější, ostřejší, sebevědomější až s náznaky síly a převahy
  • Dojem v extrému až nepřístupný, nadřazený, přezíravý, tvrdý, neústupný s jistou dávkou naštvanosti a protestu

A zpět k princeznám!

No a teď, se znalostmi rysů, už je pohled na hrdinky – princezny o něco zřetelnější, o něco poodhalenější.
Teď už je nám jasné, proč v různých anketách o krásu a sympatie princezen vyhrává Libuška Šafránková, přestože její nejtypičtější Popelka vlastně není vůbec žádná princezna. Vysvětlení je jednoduché. Ona totiž splňuje veškerá pravidla o jinových rysech, výrazu a energii obličeje. Ona je naprostým prototypem všeho, co jsem výše popisovala. Libuška má kulaté a doširoka otevřené oči, jemné obočí, klenutá líčka, drobné rty a především velmi nevinný, přívětivý a až zvídavě dětský výraz.

A ty další princezny:

Není náhoda, že Arabelu měla původně hrát Libuška Šafránková. Tváře a rysy obou hereček si jsou velmi podobné. Přesněji řečeno Jana Nagyová je ještě o kousek více podobná sestře Libušky, Miroslavě Šafránkové. A ta si pak pro změnu Arabelu skutečně zahrála v druhém pokračování Arabely. Jak to pěkně souhlasí :-)

A to už je ona. Miroslava Šafránková.
Zde jako naivní, krásná a bezelstná Malá mořská víla.

Další povedená princeznovská tvář – Julie Jurištová v působivé pohádce Deváté srdce.

A Tereza Pokorná se svým věčně dívčím pohledem.

A ještě jeden jemný půvab a bezbrannost – Jak se budí princezny.

A ty ostatní …

Ty ostatní, které budou následovat jsou samozřejmě také krásné, ale už to není takzvaně ten „stoprocentní porcelán“, stoprocentní princezna.

Magda Vašáryová  má o něco „hlubší“ výraz než ostatní (spíše do stylu ležérního nebo okázalého), ale její obličej a celkové vyzařování je velmi krásné, klidné a harmonické.
A krása – to je právě harmonie!

Helena Vondráčková není romantická, křehká princezna. Její šíleně smutná princezna je žena, která ví, co chce. Stylově více dáma, tedy elegantní. Její osobnost je silnější. Což odpovídá spíše pozici královny než princezny. Zde ji ovšem její mládí velmi zjemnilo, bylo jí teprve jednadvacet. (Ps. elegantní ženy působí v mládí o něco starší, jakoby moudřejší a usedlejší. Ale zralejší věk jim to vynahradí, vypadají pak velmi mladě.)

Princezna Lada ve „Zlaté hvězdě“ také není žádné ztělesnění křehkosti. Její výraz je velmi nekompromisní a rozhodně ne plachý nebo bázlivý. A vůbec ne díky svému „stigmatu“, bych ji klidně označila za archetyp Hvězdy.

Alena Vránová, rozdíl čtyř let a dvě různé princezny. V Hrátkách s čertem už trochu ztratila ten naivní výraz povýšeného dítěte z Pyšné princezny. Já osobně ji vidím více jako silnou ženu. Její energie je ostřejší, taková „fortelnější“ než-li princeznovská.

Jorga Kotrbová a její dvě role. Mně osobně se více líbila v té ostřejší a dramatičtější poloze jako rozmařilá princezna v Honza málem králem. U Zlatovlásky ji cítím jako trochu „potlačenou a sešněrovanou“. K tomu výrazně pomohl i nesmělý hlas Jitky Molavcové, která ji dabovala.
Já Jorgu Kotrbovou vnímám podobně jako Alenu Vránovou, tedy jako poněkud drsnější „ženskou od rány“, která si nenechá nic líbit.

Dvě princezny, Adélka a Angelína z pohádky „S čerty nejsou žerty“. Ani jedna není typicky princeznovská.
Adélka sice splňuje svými rysy, jinovostí a jemností, ale stylově ji vidím spíše někam na venkov, jako takovou hodnou Muzikantskou Lidušku.
Angelína to je naopak velmi prohnaná a sebevědomá žena. Její místo, síla a energie patří přesně tam, kde nakonec skončila – po bok samotného Lucifera.

Osmdesátá léta a hvězda mezi herečkami – Ivana Andrlová. Ani nemusí držet elektrickou kytaru, aby bylo jasné, že to není žádná bezbranná královská dcerka z porcelánu, ale spíše děvče moderního, až sportovně trendového stylu. Zkrátka taková discoprincezna.

A teď ty – ne úplně typické …

Vybrala jsem tyhle: Lucii Zedníčkovou a Terezu Voříškovou. Obě mají pro mne jedno společné. Vnímám je spíše jako moderní, praktické ženy než jako panenky v historických šatech. Oběma sluší více hvězdně sebevědomé, osudové, až nekonvenční hrdinky.
V roli princezny vypadají divně. Už tím, že jim spíše sluší chlapecké outfity typu tričko, kožená bunda, rifle … Neubráním se dojmu, že jim vpředu cosi ženského nebo alespoň dívčího chybí …
Ovšem pokud by se pohádka jmenovala „O princezně rebelce“ tak pak proč ne?

A samostatnou kapitolou je pro mne novodobá, moderní Zlatovláska z letošních vánoc.

Civilní fotku herečky „Zlatovlásky“ jsem použila hned na začátek – jak jsme vybíraly mezi Dusilovou, Holišovou, Pauhofovou, Procházkovou a právě touto – Martou Danzingerovou.
Vím, že jde o nekonvenční zpracování pohádky a tím pádem také nekonvenční výběr princezny. Ovšem jako stylistka, která pracuje s harmonií barev, se s touto volbou neumím smířit :-) Když nasadí zlatou paruku, což je základní teplá barva, dívce, která je evidentně chladného typu, tak je pak jasné, že bude vypadat pak velmi divně a lacině. Trochu jako obarvená cikánka. Když už zlaté vlasy, tak jednoznačně volit dívku s teplým odstínem pleti. Jako je například Maruška Doležalová. (Mimochodem to by byla velmi hezká jinová princezna.)

A to je vše, co jsem dnes chtěla sdělit.
Děkuji za vaši pozornost.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec.