Dobré umělecké dílo, literární, divadelní, filmové …, čili takové, ve kterém se objevují osoby, se od toho, řekněme, méně dobrého, liší tím, že jeho postavy nejsou jen tak ledajaké, bezděčně smyšlené, plytké, povrchní, bezduše splácané, nýbrž vzorové a ukázkové. Typické. Dalo by se říci až archetypální.

Před nedávnem jsem zaslechla, už ani nevím kde, a už ani nevím od koho, zamyšlení nad televizními seriály a velmi se mi to, co bylo řečeno, líbilo.
Že proto je Dietlův seriál Nemocnice na kraji města tak oblíbený a nesmrtelný, protože jeho hlavní postavy jsou typicky archetypální. Štrosmajer, Sova, Blažej, Cvach, Alžběta, Králová, Ina … Že jsou jako kdyby vystoupily z řeckého dramatu.

V sobotu jsem vyráběla vánoční cukroví. Přemístila jsem si do obýváku tác s těstem a formičkami, abych si tuto rutinní práci zpestřila sledováním něčeho, co dobře znám, co nebudu muset pozorně sledovat, co mi udělá radost a co mě předvánočně naladí. A měla jsem štěstí. Dávali přesně to, co jsem si tak asi představovala. První z dvoudílného filmu Babička z roku 1971 v režii Antonína Moskalyka.
A když film znáte nazpamět, když už nemusíte bedlivě sledovat děj, tak se zaměříte na další prvky a podružné úhly pohledy, které nám obvykle unikají. 
Vidíme lépe kulisy, prostředí, citlivěji vnímáme hudbu nebo určité detaily na oblečení.
A mně se tentokrát stalo to, že mi hlavní ženské postavy, jejich osobnosti a charaktery vystoupily. Možná lépe – vyvstaly. Že se doslova vylouply z obalu. Podobně jako spařované mandle prokluzující mi mezi prsty. Najednou, jako na pódiu módní přehlídky, jsem uviděla promenádující se plejádu ženských archetypů, které nám Božena Němcová tak krásně předestřela.
Doslova tak, že se i dnes v každé z nich může najít každá z nás!

A tak jsem se postupně zamyslela nad šesti hlavními – babičkou, Barunkou, kněžnou, Hortenzií, Terezkou a Viktorkou. Ale dříve než se do toho pustím, tak nesmím zapomenout na to – tento dokonalý výběr a herecké umění žen s úctou a obdivem ocenit!

Babička.
Šťastná to žena – prohlásila o ní kněžna. A já s tím souhlasím. Být šťastný – totiž nespočívá v tom mít život naplněný jen samými radostnými událostmi, nýbrž v tom, jaký ke všem, i smutným a neveselým, událostem, které se nám dějí, my sami zaujímáme postoj. Proto ženu archetypu Babička nevnímám jako osobu starou, nýbrž osobu moudrou. Což je rozdíl.
Moudrost a také zralost totiž není výsadou věku, ani inteligence. Znám staré lidi, kteří jsou velmi inteligentní a vzdělaní, ovšem ve svém vlastním životě se chovají velmi hloupě. Jsou zmítáni negativními emocemi, záštěmi, lítostmi, nepochopením, křivdami a vlastním egoismem, což pak destruktivně ovlivňuje jejich fyzické tělo. (Nejlepším veřejným příkladem, bohužel,  je, nejvyšší osoba našeho státu – náš prezident.)
Zkrátka není každý, kdo je moudrý starý a každý, kdo je starý moudrý. Moudrost v apatyce nekoupíš, ani se ji nenaučíš ve škole. Moudrost je, podle mého, výsledek dějů, na které nelze aplikovat racionální a vědecké vysvětlení. Myslím, že bychom museli sáhnout do teorií východních nauk. A o tom to dnes není.
Raději zpět do hmotného světa. Protože píšu blog o stylu, životě a oblékání, tak se ptám, co taková moudrá, zralá a bezvěká žena obléká?

Rozhodně u ní vítězí praktičnost, kvalita a pohodlí nad efektem. Její zralost už ji přiměla k tomu, aby ztenčila skříně a odložila věci, ve kterých je nasoukaná, ve kterých se nedá dobře dýchat nebo chodit. Životní moudrost totiž vždy směřuje ke zjednodušení, smysluplnosti a k celistvosti. Moudrá žena nenosí věci beze smyslu, nevystavuje zbytečně na odiv luxus, nestává se nositelkou log, nápisů, svým tělem nikoho nepropaguje a nic nikomu nedokazuje. 

Barunka je symbolem mládí a nevinnosti.
Je to poupě před rozkvětem. Je to zápalka těsně před škrtnutím. Barunka poznává svět, pokládá otázky, hledá a očekává odpovědi.
Stejně jako „žena babička“ nemusí být stará, tak ani „žena Barunka“ nemusí být mladá. Žena Barunka je opět řečeno „východním“ jazykem taková mladá duše na tomto světě. Na svých konzultacích stylového sebepoznání jsem poznala mnoho takových, některé dokonce již v důchodovém věku. (Nikdy není pozdě na to poznat sama sebe a svůj styl :)
A ženám typu Barunka, nehledě na věk, velmi sluší oděvy jemně zdobené (malé výšivky, drobné řasení na rukávech, paspulky, ažurové či madeirové krajky), mladistvá skromnost materiálů (bavlna, popelín …) a decentní náznak probouzející se ženské smyslnosti (culík svázaný stužkou).

Kněžna (Kateřina Vilemína Zaháňská) byla rukou Boženy Němcové a tváří Květy Fialové vykreslena jako ukázková aristokratka. Krásná, elegantní, dobrého srdce, čestné, ušlechtilé povahy a vlídného slova. Zkrátka žena noblesní.
A i takové jsou mezi námi a rozhodně nemusí mít modrou krev a spravovat panství. Může to být zdravotní sestra, učitelka, sekretářka, podnikatelka …
Jedinečná kvalita této osobnosti by rozhodně neměla být halena do opaku – do nekvality, podbízivosti a lascivnosti. A stejně jako královna nosí korunu, tak by i tato žena měla určitým luxusním artefaktem dát najevo vysokou hodnotu své osoby. K tomuto účelu dokonale slouží právě šperky. Takový vypracovaný zlatý prsten s krásným broušeným kamenem nenápadným, a přesto velmi zřetelným způsobem dokáže na vnitřní urozenost upozornit. 

Slečna komtesa Hortenzie je schovanka žijící u kněžny na zámku.
Trochu je to taková mladší verze kněžny. Krásný motýl, který ještě naplno neroztáhnul křídla. Dosud nevybroušený diamant, který možná ukáže, ale možná také neukáže, své krásy.
Komtesa je také ale podobná i Barunce, jen má místo věnečku z pampelišek na hlavě blýskavou čelenku.
V dnešním světě je to jemná, křehce vypadající žena s hlubokým pohledem, hladkou hedvábnou halenkou pastelové barvy nebo kašmírovým svetrem, drobnými perličkami v uších a kvalitní značkovou kabelkou, jejíž logo je ovšem decentně skryto v útrobách kabelky.

Terezka je matka Barunky a ve filmu ji typickým, archetypálním maminkovským způsobem ztvárnila Míla Myslíková.
Dobrotivá tvář, zakulacená postava, přívětivý úsměv a potřeba starat se – jsou typickými vlastnostmi žen tohoto typu.
Preferují praktičnost nad okázalostí. Eleganci nad nedbalostí. Zdrženlivost nad předváděním se. Ztělesňují, a od ostatních také vyžadují, upravenost a dobré způsoby. Cítí se býti ochranitelkou rodinných krbů. 
Nejvíce jim sluší ryze ženské prvky – sukně a šaty, projmutí v pase, zdobné detaily, květinové doplňky (šátky, šály), cudně kulaté límečky a upravené účesy.

Viktorka by snad nemohla být dokonalejší, než-li v podání Libuše Geprtové. Skoro bych řekla, že tato zajímavá herečka byla stvořena právě pro tuto roli.
Viktorka, trochu podobná jiné hrdince Boženy Němcové Divé Báře, je osobitá, naturální, a ve své autentičnosti nesmírně přitažlivá.
Viktorka je čarodějka s uhrančivýma očima (které ji také učarovaly u neméně uhrančivého vojáka v podání Petra Čepka), uvědomující si svou osobní sílu, ze které má zároveň ale velký strach. Touží po lásce, přeskakuje oheň, jezdí na koni …
Viktorka je zosobněním svobody, vášně, opravdovosti, ale na druhé straně také urputnosti a až jisté neudržitelnosti, neodvratnosti a přehnanosti.
Ženám Viktorčina typu sluší přírodní materiály (len, vlna …), široké sukně a folklórní motivy. Uvolněnost, nespoutanost, síla pohybu projevující se formou vlajících sukní, hrubých struktur, šál, dlouhých vlasů …

No, a to je dnes, a také pro letošní rok, vše. Děkuji vám za vaši čtenářskou přízeň a přeji krásné vánoce! A nezapomeňte, že být „šťastnou to ženou“ neznamená žít v časech a událostech šťastných a příznivých, nýbrž zaujmout i k těm nepříznivým souhlasný a šťastný postoj. Všechno, co se děje, je totiž vždy k něčemu dobré!