Recept na štěstí z pohádek: Být krásná, nechat se šikanovat a čekat na zázrak!

Možná jste, stejně jako já, postřehli, že postavení žen v pohádkách není nikterak slavné. Že většina ženských hrdinek holčičkám, které se na ně dívají, dívaly a budou dívat, nedává do života vlastně moc dobrý příklad. A nemyslím si, že se to dá šmahem smést ze stolu: „Ále, vždyť to je jenom pohádka!“

Každá drobnost, každý okamžik, a zejména ten, který se opakuje, se nepovšimnutě zapisuje do naší nevědomé lidské matrice, kde se z něj pak vyskládává model našeho chování jak pixely do fotografie. A děje se tak pozvolna, ale jistě a zcela bez našeho vědomí.

A jak plynou léta, tak se z holčiček stanou ženy. Ženy, které přes všechen komfort současného života neustále cítí úzkostný pocit nenaplněnosti. V dětství doufaly, že se stanou zpěvačkami, spisovatelkami, že budou žít v krásném domě a s krásným mužem vychovávat krásné děti. A najednou se blíží čtyřicítka a něco je jinak. Nějak se stalo, že se tahle vize nenaplnila, že na své cestě životem zřejmě někde špatně odbočily. Jako kdyby štěstí sídlilo na druhém břehu temné a hluboké řeky a nebyl kdo by je na ten břeh dovezl?!

A co když je tenhle pocit z části následek nakoukaného vzorce chování žen z pohádek? Že teprve příchod krásného muže zcela zaplní mezeru a náš život se tím pádem stane celistvý a úplný. Že čekáme na to, až přijde osoba nebo síla, která nás uvede do ideálního života?

Tento článek se zrodil v sobotu 22. prosince, když jsem se dívala na pohádku Dvanáct měsíčků. Rozčílila jsem se a nejradši bych vstoupila přímo do děje: „Proč bys, sakra, měla chodit pro ty jahody! Vzepři se. Řekni maceše, co si to k tobě vůbec dovoluje!“ Ale Maruška neřekne nic. Jen si poslušně oblékne kabát a vyrazí v noci do zasněžených hor, aby dostála takovému nesmyslnému rozkazu své nevlastní matky.
A pak se není čemu divit, že jsou dnešní ženy takové jaké jsou. Nesebevědomé, zklamané, s nadváhou, nemocné, utahané, uštvané, obětavé až k sebezničení. Není na světě totiž tolik princů a chasníků, kteří by vytáhli z bryndy každou chudinku, která neví, že by si měla umět pomoci sama.

Charakterních a odvážných mužských hrdinů je v příbězích všude dost a dost, ale najděte pohádku, ve které se vyskytuje žena jako zajímavá, respektovaná, sebevědomá, moudrá, aktivní a svéprávná bytost. Moc jich není.
Spíše je všude vidět tento recept na štěstí: buď pasivní, krásná, nech se šikanovat a čekej na záchranu zvenčí.
Mrkněme se společně na ženské hrdinky nejznámějších pohádek:

  • Nejprve tři nejpoddanější – již zmíněná Maruška z Měsíčků, Nastěnka z Mrazíka a Popelka. Všechny tři vytvářejí téměř totožný archetyp šikanované ženy, která si nechá všechno líbit a svou záchranu najde až díky muži, který se díky její kráse do ní zamiluje.
  • Červená karkulka. Přestože je jejím zásadním poznávacím znakem červená barva jejího oděvu, což je barva síly a energie, tak je potrestána za svou odvahu a důvěru tím, že ji i její milou osobu, babičku, sežere vlk.
  • Pyšná princezna byla díky osudu a následnému mužskému výchovnému vlivu ochuzena o ženskou společnost a stal se z ní fracek, který opět musel čekat na to, až ji jiný, tentokrát charakterní muž navede zpět na správnou cestu.
  • Zlatovláska se narodí jako výjimečná, ale stejně je nucena svou jedinečnost skrývat a své zlaté vlasy si zahaluje, čím se zařadí na průměrnou úroveň ostatních sester. Pak je vydána na pospas sňatku s králem, kterého nikdy nikdo neviděl, jen proto, že jeho sluha splní úkoly, které vymyslel její otec. Zlatovláska ho poslušně a bez řečí následuje.
  • Šípková Růženka už od počátku nemá dobré vyhlídky. Díky rodinné karmě je stižena kletbou, upadne do spánku a její záchrana a štěstí stojí a padá na pasivním čekání, až se k ní proklestí mužský zachránce. A navíc je na jejím osudu závislé celé království. Jak velké břemeno!
  • Sněhurka. První ženská postava – královna je závistivá a sebestředná a plánuje nejhorší zločin – vraždu. Sněhurka, coby druhá ženská hrdinka, ztělesňuje hodnou a poddajnou oběť intrik. Happyend je sice působivý – krásná, ale mrtvá dívka leží ve skleněné rakvi, a opět je vydaná napospas zachránci rodu mužského.
  • Malá mořská víla, nechce od života mnoho. Jen milovat a být milována. Nechce nic víc než následovat své srdce. A co všechno musí obětovat? Svůj hlas, šperky, nesmrtelnost, zdraví. A to vše zbytečně. Její vyvolený se nedopatřením osudu stejně zamiloval do jiné. Pak má sice ještě volbu, ale jakou? Vraždit a nebo se sama rozplynout. Volí svoje sebeobětování a smrt.
  • Podobné osudy mají dvě vzájemně si podobné hrdinky – Princezna se zlatou hvězdou a Maruška z pohádky Sůl nad zlato. Princezna se zlatou hvězdou musí skrýt svoji pravou identitu a utéct z domu, aby se uchránila před manipulativním sňatkem s králem Kazisvětem a slabým charakterem svého otce. A Maruška zase musí obhájit své rozhodnutí, za kterým si pevně stojí, obdobným způsobem – útěkem. Konec pohádky je ovšem oběma ženám společný, sice končí uznanou satisfakcí, ale opět v náručí muže.

Co mi z toho vyplývá? Ženské hrdinky jsou obětavé a pasivně čekají na záchranu mužským elementem. Když už se nějaká samostatná a aktivní objeví, tak je označena jako nežádoucí a její osobitost je okamžitě potrestána. Nakonec se to sice v dobré obrátí, ale v každém případě to končí svatbou, tedy synonymem nalezení štěstí ve spojení s mužem.

Ještě jednou Popelka, ale tentokrát s vizí, co se stane po svatbě?

A přestože nejoblíbenější Popelka v podání Libušky Šafránkové není až tak pasivní jako v jiném televizním či knižním zpracování, stejně nedává následováníhodný příklad. Její aktivity, jimiž se vychyluje z role pasivní chudinky, nevychází z ženské podstaty, ale snaží se vyrovnat mužskému světu (na který stejně žena ze své podstaty nemůže dosáhnout, ale ve fimu se ukazuje, že ano). Jangově se prohání na koni, přestrojí se, umí střílet, dokonce vyhraje prsten krále lovu.
Občas si sice troufne na drobné projevení vzdoru směrem k maceše a sestře, ale stejně se nakonec plnění jejich nesmyslných úkolů zhostí. A happyend nastává stejně – skrze její krásu, kterou (i přes zmuchlaný závoj přes obličej) očaruje prince. Ten se do ní zamiluje a z područí nespravedlnosti ji, i když celou zmrzlou v těch lehkých svatebních šatech, vyveze přímo na bílém koni. Otázkou zůstává, co si o tomto modelu mají myslet normální dívky, které nejsou nejkrásnější z celého širokého okolí, které nemají nejmenší nožku, které nemají nejkrásnější šaty a na které nečeká nikdo, kdo by je hodlal vytáhnout z jejich průměrnosti.
Nebylo by lepší, kdyby se snad Popelka sama postavila na odpor, na vlastní nohy a veškeré své štěstí nevsadila na jednu jedinou kartu. Vlastně na dvě. Na krásu a na záchranu princem.
Nabízí se totiž záludná otázka. Co se stane potom? Po svatbě? Až zamilovanost prince pomine? Až se princ nabaží a zpět se vrátí ke svým kamarádíčkům a k bezstarostné zábavě? Co se stane, až Popelka ztratí své mladistvé rysy obličeje? Pravděpodobně se vše vrátí zpět k modelu šikany, k modelu oběti, jen macechu nahradí jiná osoba. Princ či tchýně. Energie se totiž neztrácí, jen se transformuje.

Samozřejmě, že tímto článkem nechci nabádat k tomu, abychom klasické pohádky zavrhli a přestali je sledovat. Chci jen ukázat na určitý opakující se model ženské hrdinky a hlavně chci upozornit, že pohádky nejsou reálné příběhy. Pohádky vycházejí z určitých archetypů a jejich postavy a děje jsou pouze symbolické, pouze zastupují naše vnitřní osoby, naše podvědomí, psychologické jevy a životní cykly.
(A pokud vás toto téma zajímá, mohu doporučit dvě knihy – konstelační „Co se stalo s Popelkou po svatbě“ od Jana Bílého a „Psychologický výklad pohádek“ od Marie-Louise von Franz.)