Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.

A já tam, nad horkou polévkou, sedím a přemýšlím o tom, co bylo právě řečeno. Servírka se totiž trefila do mého celoživotního problému. Tedy teď už to není problém, ale většinu mého dosavadního života byl. Problém, že jsem chtěla, ale nikdy nebyla – jednou z nich. Problém, že jsem nenacházela tu svou spřízněnou skupinu. Že jsem nikdy nevypadala tak, jak by se v dané skupině, kolektivu či komunitě očekávalo.

• Ve školce jsem byla trošku za fajnovku. Nechtěla jsem třeba nosit obyčejné praktické boty, nýbrž nepraktické červené lakovky. „Nemůžeš, proboha, nosit to, co nosí ostatní holčičky?“ lamentovala máma, která poslední, co chtěla, bylo dítě, které je jiné než ostatní.
• Když jsme chodili v zimě bruslit na rybník, tak jsem nechtěla nosit neforemné oteplovačky jako ostatní děti, ale chtěla jsem vypadat krásně – jako krasobruslařka. Kompromisem bylo, že mi máma ušila fialové kalhoty s efektní růžovou vsadkou na lýtku, takové jako nosili muži krasobruslaři. Což už docela šlo.
• Nebyla jsem ani typická studentka střední ekonomické školy. To že mi uzávěrky nevyšly do halíře mi nečinilo žádnou starost. A naopak – když vyšly – tak mi to nečilo žádnou radost. Nespatřovala jsem v tom svoje poslání. Bylo mi to šumafuk.
• Po škole jsem chvíli pracovala jako sekretářka, ale myslím, že nakonec byli rádi, když jsem sama dala výpověď. Nevypadala jsem tak, jak by se do místnosti zvané Sekretariát, hodilo. Nenosila jsem úhledné, nenápadné modely, ale právě naopak. Přitahovala jsem k sobě pozornost a nosila jsem úzkou pouzdrovou sukni a k tomu tílko, které vypadalo spíše jako svůdné negližé.
• Pak jsem dala kancelářské práci sbohem a nastoupila jsem do keramické dílny. Ale ani tam jsem nebyla jako jedna z nich. Nebyla jsem éterická, hubená umělkyně v batikované haleně.
• Pak se mi narodila dcera a zase jsem nevypadala jako ostatní maminky v poradně. Na prohlídky k pediatrovi jsem nosila úzké černé šaty s rozparkem. A když jsem večer svými dlouhými rudými nehty čistila své holčičce oči borovou vodou, tak moje máma, která mi u toho asistovala, šílela: „Co ty jsi za matku, vždyť jí vypíchneš oči!“
• Po mateřské jsem nastoupila do bezpečnostní firmy, kde jsem pracovala na směny, abych byla přes den co nejvíce doma. A tam jsem zase po nocích malovala obrazy, což bylo na všechny kolem až příliš umělecké. (A taky byli rádi, když jsem odešla.)
• Pak jsem se vrátila do tvůrčího odvětví, otevřela si obchod, zase začala pracovat s keramikou a dokonce jsem jezdila na trhy. Ale když jsem kolem sebe rozhlédla, tak jsem ani tam nebyla úplně jednou z nich. Tady jsem zase byla umělecká málo. Nenosila jsem poletující vlasy, nezaplétala si copánky, neměla ráda dlouhé sukně a jarmareční styl, ale ani jsem neměla potřebu si ověšovat hruď změtí šperků a barvit si vlasy na ryšavo či tmavěrůžovo.
• Začala jsem studovat jógu, ale opět jsem nezapadla. Byla jsem málo asketická, jedla jsem maso, po obědě jsem si dávala víno a netoužila jsem jet do Indie. A kdyby mě tenkrát spolužáci viděli, že jsem si za rohem, když to nikdo neviděl, dokonce dala i cigaretu, tak by mě ze své třídy určitě vyloučili.
• Další místo, od kterého jsem si slibovala, že si konečně najdu tu svou spřízněnou smečku, byla škola Táni Havlíčkové Octo Codes (Tehdy to ještě nebylo tak „světové“ a jmenovalo se to prostě jen Osm stylů.) Podstatou bylo – nalézt sama sebe právě v jednom z nich. A přestože jsem byla autorkou této metody dokonce třikrát převekslována do jiného stylu, ani s jedním jsem se neuměla ztotožnit, ani jeden jsem nechtěla bezvýhradně přijmout. Trochu jsem záviděla ostatním ženám, které vypadaly jako šťastný nalezenec, který konečně našel svou rodinu. (Ale bůhvíjak to doopravdy bylo. Já jsem možná na ně také mohla tak působit.)
• A příklady se uzavírají na pobočce O2, kde jsem byla vyřizovat reklamaci set-top boxu, a pracovnice ze mně neustále dolovala, jako co se vlastně živím, když jsem ta OSVČ? Chvíli jsem se odpovědi vyhýbala, až jsem nakonec povolila: „Dělám stylové poradenství a píšu blog.“
  Vzhlédla ke mně a v jejích očích jsem uviděla nevěřícný údiv, hodně podobný tomu, jaký měla servírka, jejíž kamarádka, ke mně chodí cvičit jógu. Přesně jsem věděla, co si myslí. Že osobu, která píše blog a radí ohledně stylu, si tedy představovala úplně, ale úplně, jinak. Určitě mnohem mladší a mnohem trendovější! A já se jí vůbec nedivila. Protože naše vidění světa zcela ovládají škatulky!

„Pro jednu skupinu jsem byla málo, pro druhou moc. Někde jsem byla moc umělecká, někde málo. Někde jsem byla moc duchovní, jinde moc věcná. Pro někoho se oblékám moc pečlivě, pro jiného zase moc stroze …“

Svou komunitní rodinu, do které bych bez výhrad zapadla, kde bych se cítila jak ryba ve vodě, jsem nikdy nenašla. A už ji ani nehledám.
Dřív mě to deptalo, ale teď už vím, že to právě tak, jak to bylo, bylo dobře. Dnes už si dokonce naopak myslím, že – nezapadnout – je přirozenější. A že na tom – být černá ovce nebo bílá vrána – nemusí být nic špatného.

Není chybou, když svůj osobní dílek nenacpete do žádné skládačky, že nesplynete ve skupinový obraz zvaný Jogínka, Stylistka, Umělkyně, Referentka, Okázalý styl. Naopak – nezapadnout – je pro mně vlastně známka toho, že je člověk originál. Že je neopracovaný, že ho nikdo neohlodal do požadovaného tvaru, aby splynul, aby se někam bez vyčnívání vešel …