Všichni dnes milují anděly. Jsou jich plná květinářství a obchody s dárkovým zbožím, které sice vypadá jako pod nánosem věků nalezené na půdě v Provence, ale přitom bylo vyrobeno a oprýskáno v Číně. Andělů jsou plné stánky na vánočních trzích a byli vytvořeni z vosku, z keramiky, z bavlny a z kanafasů. Andělů jsou plná knihkupectví – andělské karty, léčení s anděly, terapie s anděly. Všichni se s nimi dnes touží spojit. Andělé jsou takové nové čtyřlístky a sloni s chobotem nahoru.

Nechci, aby to vypadalo, že snad proti andělům něco mám. Vůbec ne. Mám je také docela ráda, ale rozhodně nemám potřebu si je kupovat a příliš se k nim upínat. Na davové lásce k andělům mi vadí ona pozitivní jednostrannost. Odevzdání své zodpovědnosti a důvěry nějaké konkrétní vnější síle a vyšší moci. A také nemám ráda kategorizování a striktní rozdělování na věci pozitivní a negativní. Na to, že anděl je ten dobrý a ďábel je ten zlý.

Obklopovat se anděly a distancovat se od temných sil mi totiž připadá poněkud nespravedlivé a dokonce velmi ochuzující. A je jen naše škoda, že se upínáním k příliš pozitivnímu připravujeme o vliv druhé, nepříliš populární, ďábelské síly.

A přitom je ďábel jeden z nejzajímavějších partnerů!

Ano, přesně tak to myslím, nemluvím z cesty a také nejsem žádná satanistka. Ďábel je jeden z nejzajímavějších partnerů! Ďábel není jen ztělesněné zlo, které je třeba vymýtit a nahradit ho dobráckým andělem. To jen my lidé rádi všechno strkáme do šuplíků a lepíme na ně cedulky „špatné“ a „dobré“.

Ďábel má úžasnou schopnost! Ďábel nás vede k poznání, kým vlastně doopravdy jsme! Ďábelská energie nás nutí k tomu – se vyprofilovat. Stanovovat si svoje priority a hranice.

Anděl je laskavý, mírumilovný, ochranný, shovívavý, ale co nám je to platné, když my lidé – k tomu, abychom se v životě někam posunuli, potřebujeme lekce a zkoušky. Anděl nás chlácholivě nechává povalovat se ve svých problémech jako na gauči a v pasivní víře doufat, že to za nás zvenku někdo vyřeší. Ne ovšem tak ďábel. Ďábel je provokatér, který svými dotěrnými otázkami, které tak neradi slyšíme, postrkává náš život kupředu.
„A tohle ti fakt stačí?“ svádí nás, pokouší a hledá naše hranice.
Velmi trefně to popisuje psycholog Pjér la Šé’z. Představte si, že se rozhodnete, že už nebudete pít. A ďábel řekne: „Skvělé rozhodnutí! Pojďme to oslavit!“

Když totiž já sama neznám svoji hranici, tak ďábel vždy přispěchá se svým svodem. Ďábel je férová a upřímná síla. Ďábel klade troufalé otázky, apeluje na naše hranice, ale respektuje naši svobodnou vůli. Když jsme pevně sami sebou, když jsme si tím čím jsme, jisti, když mu k jeho pokoušení nedáme svůj souhlas, tak on se nám do ničeho neplete. Vyhne se nám a jde to zkoušet jinam. Ďábel je velký učitel pro ty, kteří ještě nevědí přesně kým jsou.

Já, ďábel a kouření

Kouřila jsem dvacet let a kouřila jsem hodně – krabičku denně. Minimálně třikrát jsem se pokoušela přestat. A vždycky neúspěšně. A dnes, když už několik let nekouřím, tak přesně vím, čím to tehdy bylo. Nebyla jsem o tom, že chci přestat, sama vnitřně přesvědčená. Chtěla jsem přestat, protože jsem si říkala, že by bylo dobré přestat, že bych měla přestat, že je to drahé a škodlivé … A to je přesně situace, kdy ďábel pokušitel přiklusal, jak na zavolanou a začal mě svádět na každém rohu: „Fajn, dobré rozhodnutí, to je jasné, že kouření škodí, ale co si dát jenom jednu? Hele, támhle je zrovna trafika … A mají kusovky. Jedna nic neznamená.“
A já vždycky podlela. Vždy jsem začala znovu a kouřila pak o to více. Bylo to podobné jako s dietami. Po každém neúspěšném pokusu ještě navíc jedno kilo, jedna cigaretka, jako rána pod pás.
Ale jednoho dne se to změnilo. Už jsem si neříkala, že bych měla přestat. Najednou jsem věděla, že chci přestat, najednou jsem cítila, že jsem vlastně ve své podstatě nekuřák a tak jsem z vteřiny na vteřinu přestala. A ďábel nepřišel. Dal mi pokoj. Nepokoušel, protože stejně jako já věděl, že jsem si ve svém rozhodnutí jistá a nezvratná.

A dokonce nepřišlo vůbec žádné období abstinenčních příznaků, žádná chuť na sladké a kila navíc. Nebylo potřeba žádných nikotinových náplastí, žádných náhražek. Prostě nic z toho, co se všude říká, že nutně musí přijít. Pochopila jsem, že tohle všechno jsou vlastně jen drobné zbraně, kterými bojujete proti všudypřítomné ďábelské síle pokušitele. Ovšem když budete o svých rozhodnutích pevně a z duše (tohle slovo ďábel obzvlášť miluje) přesvědčeni, tak vůbec nemusíte bojovat a z ďábla se stane rovnocenný partner. Pokloní se vám, schová si svůj úpis a obloukem vás obejde.
(S andělem bych se nikdy kouřit neodnaučila. To bych jen pasivně doufala a modlila se za své zdraví. Za svoje srdce, tepny a plíce.)